Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist


STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Ukázky z odborné literatury:

 

[1] Matějček, Z., Dytrych, Z.: Děti, rodina, stres.

[2] Matějček, Z.: Po dobrém, či po zlém.

[8] AMIREPORT č. 2/1995

[x-xx] = [pramen - stránka]

========================================================================

Nejdůležitější rada, kterou mohu dát rodičům čtoucím tuto knihu - rada, kterou zde obzvlášť zdůrazňuji - je: Vyhněte se bojům u soudu za každou cenu! [7]

Pozn.: Opravdu za každou?

 


[1-12]

Syndrom CAN, definice.

J. Dunovský definuje tento společenský jev jako "jakoukoliv nenáhodnou, preventabilní, vědomou či nevědomou aktivitu či neaktivitu, jíž se dopouští rodič, vychovatel nebo jiná osoba a jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Za týrání považujeme i jeho pohlavní zneužívání."

"Aktivitou" se rozumí útok, násilí, nejrůznější manipulace, uvádění dítěte do nezvyklých situací. "Neaktivitou" se míní zanedbávání, izolace, nedostatek péče, nedostatečná výživa apod. K ubližování patří také psychické trápení, ponižování, vydírání apod.

 

[1-16]

Rizikové skupiny (dospělí i děti) vzhledem k CAN.

 

# lidé s anomálním vývojem osobnosti, s agresivními povahovými rysy, lidé impulzívní, nezdrželiví, trpící neurotickými obtížemi aj.,

# lidé závislí na alkoholu a drogách,

# rodiče ve věku mladistvém, lidé rodičovsky nezralí a nevyspělí,

# lidé se zvláštním životním stylem,

# lidé žijící chronicky ve stresové situaci (např. "uražení a ponížení", zneuznaní, zklamaní, někdy i lidé neúspěšní a dlouhodobě nezaměstnaní).

K tomu v případech zanedbávání přistupují

# osoby s některými formami psychického onemocnění,

# osoby mentálně retardované,

# osoby s deprivační nebo subdeprivační osobní historií,

# lidé psychicky "přeangažovaní" mimo rodinu, přezaměstnaní (neuroticky unikající do zaměstnání) apod. (??)

 

Rizikové děti z hlediska CAN jsou

# děti s LMD,

# děti s různým stupněm mentální retardace,

# děti s lehce sníženými intelektovými schopnostmi.

Rizikové situace

# nejčastěji akutní stres dospělého.

 

[1-21]

S dítětem nelze manipulovat "na zkoušku" (pozn.: Hm.) ... naše sociální služba ... je na tuto svou úlohu zatím jen málo připravena.

[1-22]

Studie o psychické deprivaci dětí ukázaly, že potřeba životní jistoty je pro dítě jednou ze základních a rozhodujících činitelů v utváření jeho osobnosti. Rodinná dysfunkce, která se projevila v týrání dítěte, v jeho zanedbávání nebo zneužívání, je velmi pravděpodobně svědectvím, že tato základní psychická potřeba není náležitě naplňována - ba spíše naopak, že dítě je vystaveno více nebo méně dlouhodobé životní nejistotě.

[1-196]

DEFINICE: Psychická deprivace a subdeprivace.

Studie dále ukazují, že rodiny, do nichž jsou "zabudovány" hluboké problémy v osobnostech jejích členů, mají tendenci udržovat svou patologickou "rovnováhu" na úkor dítěte, jež je tu trvale "obětním beránkem". Mimořádně závažnou okolností je věk dítěte. Jeho čas běží mnohem rychleji.

Zásadní rozhodnutí se nemá odkládat či protahovat do nekonečna. Zkušenost říká, že těchto spojitostí si nebývají vědomi soudci, sociální pracovníci, ba mnohdy ani lékaři a zdravotničtí pracovníci.

[1-26]

[1-41]

[1-57]

Lehké mozkové dysfunkce (LMD).

[1-61]

Zhruba můžeme rozlišit nejméně dva výrazné typy LMD. Jeden je charakterizován tzv. výpadkovými jevy, čili nápadnými nedostatky v určité funkci, např. v názorové orientaci, ve verbálních funkcích, jemné motorice apod. Druhý má rozložení mentálních funkcí přibližně normální, žádná z nich zřetelně nechybí, ale dítě je nemůže prakticky plně využít pro obtíže a odchylky duševních pochodů, t. j. pro neklid, nesoustředěnost, impulsivitu, výkyvy nálad a výkonnosti apod.

O prvním typu a potřebě ohledu k postiženým dětem se mnoho nepochybuje. Druhý typ je však méně jasný. Právě kolem něho se hromadí nejvíce nedorozumění a nesprávných interpretací.

 

[1-62]

Dále schéma pokynů a doporučení:

1. Je třeba obrnit se trpělivostí a zachovat si optimistický výhled do budoucna. Je totiž v povaze této poruchy, že s postupující zralostí nervového systému potíží spíše ubývá a že při správném léčení a výchovném vedení jsou v pozdějším věku už sotva patrné. (Mám poznámku: Vhodným působením lze i úplně zdravé dítě zcela zničit.)

2. Nešetříme povzbuzením, pochvalou, oceněním. Nejen za dobrý výkon, ale především za projevenou snahu. Zařídíme věci tak, aby je dítě udělalo dobře a my je za to mohli pochválit. Nepřipustit však, aby udělalo něco špatně a my je za to museli trestat.

3. Neměli bychom připustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně. Na tom, co si jednou osvojilo, ulpívá totiž velmi houževnatě a těžko se přeorientuje na nový pracovní postup nebo nový směr myšlení. Určitá rigidita je charakteristickým znakem LMD. S dítětem se učíme a provázíme je ve výuce svou sympatizující účastí při každém novém kroku. Nespoléháme na jeho samostatnost, ale poskytujeme mu taktně své vedení.

4. S dítětem pokud možno spolupracujeme. Odstranění rušivých vlivů (úprava pracovního prostředí). Dítě taktně povzbuzujeme nebo mu položíme ruku na rameno, aby si uvědomovalo náš zájem a oporu, kterou v nás má (tělesný kontakt nejvíce napomáhá soustředění).

5. Postupujeme po malých dávkách. Těmto dětem vyhovuje spíš práce nárazová, než dlouhodobá. Jeden úkol nejvýše deset minut. Odpočinek dopřejeme dítěti vždy, když u něho pozorujeme únavu. Zavést systém "málo a často".

6. Snažíme se pokud jen možno využít zájem dítěte. Zájem podněcuje a udržuje pozornost. Platí tedy ve zvýšené míře zásada, že máme-li dítě něčemu naučit, je třeba předem vzbudit jeho zájem. Nucení a tresty nemají význam, naopak pozornost dítěte od úkolu obvykle odvádějí.

7. Dítěti dopřejeme hodně pohybu. Nutit dítě ke klidu, omezovat je, trestat za nadměrnou pohyblivost jenom zvyšuje napětí, zhoršuje pozornost a snižuje výkonnost. Pohyb, volná hra, radostná aktivita znamenají odpočinek nervového systému. Dětem s LMD většinou nevyhovuje tréninkový režim, strohá kázeň, nároky na pohybovou dokonalost atd. (sportovní oddíly apod.). Řízená pohybová činnost jim nepřináší uvolnění. Dítě má mít možnost řídit si přívod podnětů samo. Poněvadž LMD se více týká chlapců, zdůrazňujeme v tomto bodě především funkci otce - ostatně u chlapců je to podstatný přínos i k zdravému formování tzv. mužské identity.

8. Snažíme se předcházet pocitům méněcennosti. Objevují se tam, kde si dítě uvědomuje, že přes veškerou snahu nemůže dokázat to, co druhé děti. Dítě taktně chránit před příliš trapnými a opakovanými zážitky z neúspěchu v soutěžích, v nichž pro své těžkosti musí být vždy poslední. Současně se snažíme pro ně najít uplatnění nebo i vyniknutí v činnostech, které jsou v dětském kolektivu vysoce hodnoceny.

9. V celém rodinném prostředí je třeba vytvořit ovzduší spolupráce. Dítě má poznat, že je všichni mají rádi a že jsou ochotni mu pomáhat, ne jen kontrolovat a kritizovat. Musí se ve své rodině cítit tak spokojené jako každé jiné dítě.

 

[1-86]

Úzkostnost a úzkost

Dlouhotrvající stavy úzkosti jsou vyvolávajícím činitelem mnohých zdravotních poruch a nemocí. Prakticky vždy jsou činitelem přitěžujícím či komplikujícím. Akutní úzkost dítěte velmi často a závažným způsobem ztěžuje ošetřování, provádění léčebných zákroků, ba i podávání léků.

Úzkostí se obvykle míní aktuální nepříjemný prožitek tísně či tísnivého napětí neurčitého obsahu. Je vyvolán situací nejistoty či ohrožení, přičemž toto ohrožení může, ale také nemusí mít nějakou konkrétní podobu. (Pocit úzkosti můžeme mít, aniž víme proč.)

Úzkostnost naproti tomu je trvalejší povahový rys. Je to povahová základna pro nadměrně časté pocity nejistoty a ohrožení, a tím i pro nadměrně časté úzkostné prožitky. Úzkostné dítě vnímá svět ve zvýšené míře (vzhledem k běžným normám) jako nebezpečný. Všechno neznámé je pro ně nebezpečné. V tom je obvykle i jádro těžkostí, s nimiž k psychologovi, k lékaři či speciálnímu pedagogovi přichází.

Úzkostnost jako povahový rys je z velké míry dána konstitučně. Nepochybně je spojena s kvalitou nervového systému, s jeho odolností a citlivostí. Je to jeden z tzv. tvrdých rysů osobnosti, k nimž patří inteligence, extraverze a introverze a podobné kvality osobnosti. Je tedy z velké míry podložena geneticky.

Současně ovšem platí, že sociální prostředí, v němž dítě vyrůstá, a výchovné působení, kterému je vystaveno, mají nepochybně na utváření jeho osobnosti významný, by mnohdy životně rozhodující vliv. Vhodné vedení má vliv uklidňující, posilující, ozdravující, nevhodné vedení naopak oslabující a přitěžující. Výchovná práce s těmito dětmi je proto zvlášť odpovědná.

Vnější projevy úzkostnosti jsou mnohotvaré. Některé děti jsou nápadně stydlivé a nejisté v přítomnosti cizích lidí. Neosmělí se projevit. Jedním z krajních případů této formy úzkosti je neurotický muticismus, působená zvláště silnými neurotickými zábranami v řečovém kontaktu s okolím. Úzkostný podklad mívá také agresivita některých dětí. Ty pak ubližují mladším a slabším (ale perou se někdy i se silnějšími), aby překonaly svoji hlubokou nejistotu a dodaly si sebevědomí. Někdy se úzkostné děti utíkají do vlastní "hrdinské" fantazie, mají silácké řeči, ... Naopak jiné děti se jeví jako přecitlivělé, rozpláčí se při každé příležitosti - například když učitelka zvýší hlas, někdo se na ně "špatně podívá", ...

..............................

2.) Na str. 123: - nedostatek empatie - schopnosti vcítění na straně nezralé matky, která na projevy dítěte odpovídá zcela nepatřičně nejen co do intensity, ale i co do obsahu.

3.) Takové prudké reakce, třeba když nechce jíst, tak mu to sebere, při nejmenší ho stále komanduje. Takový afektivní přístup, namísto aby ho v klidu nechala, ať si více měně hraje. Myslím tím, popostrkovat jemně. To jídlo, to vyškubnutí z auta, když se jí něco nelíbí, reaguje neadekvátně.

4.) Str. 131: Snaží se dítě přivést k všestranné prosperitě duševní i tělesné, nutí dítě do zdraví, do jídla, spánku, do pobytu na čerstvém vzduchu. Nutí je do nadměrné výkonnosti školní, sportovní, kulturní ... Vzbuzuje tím v dítěti obranné mechanismy.

Str. 132: ... ve věku rodičovsky přiměřeném.

Str. 137: V části matek, které dostávají dítě svěřeno do péče, vede zklamání v manželském životě k nadměrně protektivnímu chování vůči dítěti ... Dítě by jí mělo vynahradit to, v čem ji zklamal otec.

 

[1-133]

Rozvody a děti.

[1-139]

1. Nepodceňujte vnímavost dítěte vůči rozvodu!

Ze zkušeností ... víme, že se až na řídké výjimky rozvod dotýká dítěte vždy. Je třeba si uvědomit, že když se dítě přímo nehroutí, nepláče, nedělá scény, neznamená to ještě, že by rozvodem netrpělo.

V každém případě ovšem děti těžce prožívají tu skutečnost, že se "jeho" lidé, které ono má rádo a kteří k němu mají láskyplný vztah, nemají rádi navzájem. Takový poznatek vzbuzuje v dítěti nejistotu, napětí a úzkost. To se pak velmi často projeví tím, že se (1.) stáhne do sebe, uzavírá se do svého fantazijního světa a navenek je vlastně "velice hodné". Nebo naopak (2.) se to projeví tak, že se stávají neklidnými, dráždivými, agresivními. Rodiče to ovšem pokládají za "zlobení", snaží se dítě napravit, hledají pomoc u neurologů, psychiatrů, psychologů - a nebývají ochotni připustit, že příčinou je třeba právě to, že rozvodem přišlo dítě o blízkost otce nebo matky, k nimž mělo hluboký citový vztah.

Jestliže konflikt rodičů pokračuje i po rozvodu, trvá-li dále napětí a jeden či druhý střídavě dítě popouzejí nebo podplácejí, pak ovšem je nebezpečí nepřiměřené zátěže pro jeho nervový systém tím větší. Následky, které se promítají do dalšího vývoje osobnosti dítěte, jsou pak hlubší a trvalejší. Ale co horšího, nejsou vždy zjevné ihned, ale mohou se projevit až mnohem později - až si toto dítě bude hledat vlastního životního partnera, až se bude chtít zamilovat, až bude zakládat vlastní rodinu, až bude vychovávat děti.

Psychologické výzkumy nyní tyto spojitosti jednoznačně potvrzují. Proto pozor! Dítě je zpravidla vnímavější vůči tomu, co se v rodině děje, než si dospělí jsou ochotni připustit.

[1-140]

2. Zachovejte si vědomí rodičovství!

Rodičovství nemůžeme zrušit. I po rozvodu zůstává faktem, že jsme matkou nebo otcem zcela určitého - našeho - dítěte. To nese s sebou odpovědnost za jeho další příznivý vývoj ve zdravou, silnou a zdatnou osobnost.

K tomu ovšem patří, aby bylo samo v životě šťastné a současně aby bylo uspokojivě a přínosně zapojeno do své společnosti.

Jistě si pomyslíte, že to je právě to, co svému dítěti chcete zajistit. Ale jsme-li po rozvodu, je více než kdy jindy namístě položit si otázku, zda to, co my právě teď chceme, je skutečně pro nynější i budoucí život dítěte přínosem. Nejsou všechna naše přání a očekávání až příliš zabarvena teď všemi vzbouřenými city, pocity nenávisti, které potřebujeme odreagovat, potřebou pomsty, pocity hlubokého zklamání, kdy nás zdánlivě všechno opustilo a dítě se nám stává "vším"? (A stát se otci nebo matce "vším" je pro dítě krajně nevýhodnou a nebezpečnou situací - příliš je to svazuje a zbavuje možnosti hledat si podněty, které by odpovídaly jeho vývojovým potřebám.)

V dobře fungující rodině uspokojují rodiče zcela přirozeným způsobem základní psychické potřeby dítěte - dodávají mu dosti vývojových podnětů, činí jeho svět smysluplným, dodávají mu pocit životní jistoty, vědomí své vlastní společenské hodnoty i vědomí otevřené budoucnosti. V rodině neúplné nebo znovu doplněné po rozvodu to samozřejmě je také možné - ale je to přece jen těžší a problematičtější. Zamysleme se proto důkladně nad tím, jak můžeme ve své situaci tyto základní potřeby dítěte uspokojovat.

V naprosté většině případů potřebuje dítě i po rozvodu oba rodiče. Nebo jinak řečeno, většinou je pro ně životní výhodou, jsou-li mu po rozvodu oba rodiče zachováni a jestliže si tito rodiče sami také vědomí svého rodičovství zachovají.

[1-144]

3. Zabraňte tomu, aby rozvodový konflikt pokračoval!

Zrušte nepřátelství! Vylučte nepřátelství! Udělejte ze své strany všechno, aby nepřátelství nepokračovalo, aby se neprotahovalo! Zkušenost říká, že si důležitost právě tohoto požadavku partneři málokdy uvědomují.

Pamatujte na jednu základní psychologickou poučku. Ta říká, že dítě si zvykne žít docela dobře ve dvou různých světech, pokud se mu nepřátelsky nemíchají. Pokračující nepřátelství rodičů vyvolává totiž v dítěti zcela zákonitě silné vnitřní napětí, které je úrodnou půdou pro neurotické potíže, poruchy chování a jiné nepříznivé komplikace ve ve vývoji osobnosti.

Rodiče si nyní své nepřátelství vůči tomu druhému nejrůznějším způsobem zdůvodňují a přesvědčují sami sebe o svém "jedině správném" hledisku. A při tom zpravidla moc neradi slyší připomínku, že se přece kdysi měli rádi, ba že se vřele milovali. Připomeňme ještě jednu psychologickou poučku: Jestliže máme na někoho zlost, vidíme především jeho špatné vlastnosti. Jestliže se smíříme nebo když nás z jakéhokoliv důvodu zlost přejde, jsme opět schopni vnímat ty dobré. A opět můžeme říci, že až na případy vyslovené psychopatologie si sotva můžeme představit člověka, který by neměl nějaké dobré nebo alespoň "přijatelné" vlastnosti.

Uvést citovou bouři způsobenou rozvodem alespoň do neutrální polohy je první podmínkou k tomu, abychom vůbec mohli věcně uvažovat a věcně jednat. Pokračujícím rodičovským nepřátelstvím je dítě zraňováno. Když rodiče prohlašují, že v rozvodu a po rozvodu jim jde především o dobro dítěte, mají velkou příležitost dokázat to právě v tomto bodě. Víme, že je to mnohdy velice těžké, ale není-li splněn tento základní předpoklad, jsou všechna další opatření ve prospěch dítěte velice málo účinná. Ostatně, pak je těžké vůbec něco dále radit.

[1-145]

4. Nedopusťte popouzení dítěte proti bývalému partnerovi.

Popouzení dítěte je projevem pokračujícího nepřátelství. Situace po rozvodu ovšem k popouzení dítěte svádí, a to zvláště toho, kdo má dítě soudem svěřeno do výchovné péče. Ten si totiž snadno vytvoří představu, že má vlastně veškerou výchovnou moc ve svých rukou a že toho druhého může ze života dítěte prostě vymazat. Dítě se mu pak stává nástrojem pomsty. Ví, že druhého partnera nejvíce raní, když dítě proti němu popudí. Při velké dětské sugestibilitě, která trvá až do prvních školních let, je možné dítěti napovídat nepravdy nebo jen částečné pravdy, a to v takových situacích a s takovým citovým přízvukem, že to v dítěti vzbudí strach z toho druhého nebo odpor k němu.

Ovšem vítězství, kterého jedna strana zdánlivě dosáhne popouzením dítěte proti straně druhé, je velice vratké a problematické. Dítě, které je takto zahrnováno, ať už nehoráznými nepravdami nebo rafinovaně stylizovanými polopravdami, je totiž uváděno do role, která dětskému věku vůbec nepřísluší. Má být soudcem jednoho ze svých rodičů! A to přirozeně není dobrý základ pro utváření jeho mravních zásad.

Ovoce své práce v charakteru dítěte bude ovšem sklízet ten, kdo se nyní domnívá, že slavně zvítězil, když dítě svému bývalému manželovi odcizil. Navíc je však pravděpodobné - a zkušenost to vždy znovu potvrzuje, že když dítě doroste do věku zvýšené kritičnosti a začne srovnávat slova a činy i svých nejbližších (což je obvyklé už po jedenáctém roce věku), že objeví, co bylo v jednání jeho vychovatelů pravého a co falešného. A popouzení se obrací proti tomu, kdo se ho dopouštěl.

[1-146]

5. Zachovejte pozitivní obraz toho druhého.

Nestačí, aby po rozvodu jeden o druhém nemluvil špatně, ale je třeba, aby mluvil dobře. Každý má přece nějaké dobré vlastnosti.

Vědomí společenské hodnoty i vlastní zdravé sebevědomí dítěte velice posiluje, jestliže může své rodiče, i když se rozvedli, nadále pokládat za "hodnotné" lidi. Naopak, sebevědomí dítěte po rozvodu velice snižuje, když při každé příležitosti musí vyslechnout, že otec byl darebák, prolhaný, sobecký, násilník atd. Nebo že matka je hysterka, falešná, zrádná atd. Naše vlastní já je dalekosáhle ovlivněno obrazem, který máme o svých rodičích, i když s námi nežijí.

Dítěti je možno vysvětlit, že se rodiče nesnášeli, že měli každý jinou povahu (to ještě neznamená, že jen jeden dobrou a druhý jen špatnou), že nemohli spolu žít - a to že je trápilo. Rozešli se, ale dítě mají oba rádi. A mají oba dobré a ovšem i méně dobré vlastnosti, těch dobrých je však více.

[1-147]

6. Zabraňte kupování a podplácení dítěte.

K tomu mají spíše sklon ti, kdo nemají dítě ve své péči. Snaží se dítěti vynahradit svou nepřítomnost a zaměňují uspokojování citových potřeb za uspokojování potřeb materiálních. Citový vztah dítěte k dospělému vychovateli se nezakládá v rozhodující míře na příjemnostech, které mu takový dospělý působí, a už vůbec ne na příjemnostech z vlastnictví, nýbrž především na pocitu bezpečí a jistoty, kterou dítě v přítomnosti tohoto dospělého zakouší.

Dítěti více imponuje, je-li vychovatel vyspělou, samostatnou osobností, jestliže je na něho spolehnutí, jestliže něco opravdu dovede, jestliže mezi jeho slovy a jednáním není žádný rozpor.

Podplácení je spíše znamením slabosti - a dítě po jedenáctém roce věku to nezřídka objeví a využije toho. Podplácení se pak nezřídka mění ve vydírání rodiče dítětem.

Rozvedení rodiče jsou zvýšeně citliví na výchovné počínání toho druhého a jsou náchylní vidět nepřátelské zaměření tam, kde není.

[1-148]

7. Zařiďte styk s druhým partnerem co nejlépe.

Myslí se tím zařídit jej nejen tak, aby nikoho nepoškozoval, ale naopak, pokud jen možno, přinášel co největší uspokojení všem třem účastníkům - matce, otci i dítěti.

Mnoho energie se vyplýtvá, obvykle zbytečně a nadarmo, ve snaze druhého partnera ze styku s dítětem vyloučit. Daleko účelnější je zaměřit energii k tomu, aby podmínky takového styku byly rozumně a účelně vypracovány.

Doporučení:

a) Optimální formou styku po rozvodu je volné pokračování rodinného vztahu. Manželství se sice rozešlo, ale oba rodiče uznávají, že jejich rodičovství pokračuje a že je třeba rodičovské vztahy k dítěti zachovat. Takový styk otce s dítětem se pak děje v dohodě obou rodičů. Časový rozsah a forma se dohodne podle okolností, které všichni rozumně zváží. Po vzájemné dohodě se pak také případně mění a upravuje. Soud nemusí nijak zasahovat a všem účastníkům je ušetřeno mnoho nepříjemností a napětí.

b) Druhou formou styku, kterou pokládáme za psychologicky výhodnou pro všechny tři účastníky, je "delší doba vcelku". Co se tím míní? Když volná dohoda není možná, že otec se vzdá návštěv jednou za 14 dní nebo za měsíc, jak je obvykle určuje soud, ale zato má pak dítě ve své výchovné péči delší dobu vcelku - např. týden o vánocích, týden o pololetí, měsíc o prázdninách - a třeba i dvakrát po 14 dnech během školního roku. U předškolních dětí nemusí vzniknout žádné organizační problémy. U školních dětí je to složitější, ale při troše dobré vůle se i otázka školní docházky dá uspokojivě zvládnout.

Psychologické výhody takového řešení jsou dosti jasné. Odpadají časté návštěvy, které většinou přinášejí určité napětí, a silně se snižuje možnost popouzení i možnost podplácení dítěte. Při všedním styku ve všedních pracovních dnech se otec s dítětem lépe sžije. Uplatňuje také ve všedním životě své rodičovské povinnosti. Dítě si dva světy svých rodičů lépe ve své mysli oddělí, nepřátelsky se mu nemíchají, a proto mu nepůsobí tolik vnitřních konfliktů.

c) Teprve na třetím místě klademe styk s otcem podle přesně stanovených pravidel a časového rozvrhu, který všichni samozřejmě přesně dodržují. Je to uspořádání sice citově velice chladné, ale přece jen korektní a psychologicky alespoň přijatelné.

Jestliže ovšem styk dítěte s otcem je pro jednoho nebo pro oba rozvedené rodiče příležitostí konflikt udržovat nebo dokonce prohlubovat, je to samozřejmě situace pro dítě krajně nepříznivá. Všechna snaha musí směřovat k tomu, aby vůbec nenastala.

[1-150]

8. S náhradním otcem a náhradní matkou opatrně!

Výzkum totiž ukázal jednu poměrně překvapivou skutečnost, že děti v hodnocení rodinných vztahů ještě za šest let po rozvodu projevovaly více pozitivních vztahů k vlastnímu otci, který z rodiny odešel, než k novému otci, který se do rodiny přiženil. Výzkum se týkal dětí ve věku kolem jedenácti let.

[1-151]

9. Dítěti nic nezatajovat, ale také nevnucovat!

Řekli jsme již, že rozvod je životní krizí i pro dítě a že v něm vzbuzuje mnoho nejistot, napětí a úzkosti. Tuto nejistotu a úzkost je třeba uvolnit, odstranit, odreagovat. Nejspolehlivějším prostředkem k tomu je, aby dítě vědělo o tom, co se v rodině děje, aby bylo přijatelně informováno, aby si dovedlo věci vysvětlit. Nevědomost chrání člověka jen zdánlivě a nedokonale - jen do té chvíle, než se pravda prosadí buď sama, nebo než k ní sami dospějeme. Pak ovšem přichází otřes, který bývá daleko horší než ono nepříjemné poznání, k němuž bylo dítě přivedeno včas a vhodnou formou.

Informací nemusí být na počátku mnoho, ale musí být takové, abychom k nim mohli přidávat, ale nemuseli je měnit.

-------------------------

 

[1-196]

Psychická deprivace a subdeprivace.

DEFINICE: Psychická deprivace bývá definována jako psychický stav, vzniklý následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost uspokojovat některé základní psychické potřeby v dostačující míře a po dosti dlouhou dobu. (Langmeier, Matějček 1974).

 

Tak jako jsou základní potřeby biologické, jsou i základní potřeby psychické, které musí být od počátku náležitě uspokojovány, má-li se dítě vyvíjet v osobnost psychicky zdravou. Je dobře ověřeno asi pět takovýchto vitálních potřeb:

1. Potřeba určitého množství, proměnlivosti a kvality vnějších podnětů. Její uspokojení umožňuje naladit organismus na určitou žádoucí úroveň aktivity.

2. Potřeba určité stálosti, řádu a smyslu v podnětech, t. j.. "smysluplného světa". Uspokojení této potřeby umožňuje, aby se z podnětů, které by jinak byly chaotické a nezpracovatelné, staly zkušenosti, poznatky a pracovní strategie. Jde tedy o základní podmínky pro jakékoliv učení.

3. Potřeba prvotních emocionálních a sociálních vztahů, t. j.

k osobě matky a k osobám dalších primárních vychovatelů. Její náležité uspokojování přináší dítěti pocit životní jistoty a je podmínkou pro žádoucí vnitřní integraci jeho osobnosti.

4. Potřeba společenského uplatnění a společenské hodnoty, z jejíhož uspokojení vychází zdravé uvědomění vlastní identity. To je pak dále podmínkou pro osvojení užitečných společenských rolí a hodnotných cílů životního snažení.

5. Potřeba "otevřené budoucnosti". Její uspokojení dává lidskému životu časové rozpětí a podněcuje a udržuje jeho životní aktivitu. Naděje překonává stagnaci.

..........

Z dosavadních výzkumů je možno celkem spolehlivě odvodit, že vytváření rodičovských postojů je proces probíhající od časného dětství až do dospělosti.

 

[1-198]

Klasické psychické deprivace zřejmě ubylo. Naproti tomu vyrůstá nový problém, neméně závažný, který označujeme jako "psychickou subdeprivaci". V případě subdeprivace máme před sebou obraz také deprivační obraz příznaků, jenomže v méně výrazné, méně určité, méně dramatické podobě, než jsme dříve nacházeli u dětí vyrůstajících v chudobě emocionálních vztahů, zpravidla v ústavních zařízeních, mimo vlastní rodinu apod.

Jednotlivé zachycené odchylky samy o sobě jsou zpravidla jen lehké, jemné, nenápadné, takže by bylo obtížné zakládat na nich individuální diagnostiku. Nápadnými se stávají až ve svém souhrnu. Pak se také zřetelně jeví jejich společenská závažnost, neboť v základech postihují vztahy lidského jedince k jeho sociálnímu okolí - vztahy k výchozí rodině, k přátelům a spolupracovníkům, vztahy erotické, manželské, k vlastním dětem.

 


[2]

[2-24] Ba může se stát, že když věci dojdou příliš daleko a ve vztahu mezi vychovatelem a dítětem je něco hluboce v nepořádku, dítě tohoto poznatku použije jako zbraně pomsty a nátlaku. Provokuje a trápí vychovatele tím, že jej nutí, aby je trestal. Pak ovšem tresty už nemají žádný výchovný účinek, ale nezdravou situaci dále jen prohlubují.

 

[2-44] AUTORITA.

 

[2-54] Je těžkým výchovným prohřeškem, je-li dítě trestáno za něco, za co nemůže - a je výchovně zhoubné, je-li tak trestáno soustavně.

[2-83] Sliby a hrozby

[2-84] Tytéž výhrady platí ovšem i pro hrozby jakožto formu trestu. Není dobře, aby dítě žilo trvale ve stínu trestu a v trvalém napětí. To je vyčerpává a neurotizuje. ... Vůbec je lépe moc nehrozit.

[2-86] Zacházet u dětí s úzkostí a strachem je vždy ošemetné. ... tato forma trestu může být pro dítě často příliš náročná až krutá. Je to něco podobného jako život za stanného práva. Pamatujme, že lidi, jejichž svoboda byla silně omezena, nelze dobře vychovávat - nanejvýš podrobit drezúře.

[2-93] Jsou konečně i takoví lidé, kterým trestání dítěte působí jisté vnitřní uspokojení a kteří si tím vyrovnávají nějaký vlastní problém tkvící v hloubi jejich osobnosti. Ale o takových se nepíše ve výchovných příručkách, nýbrž v učebnicích psychiatrie.

[2-97] ... dítě nebude žít věčně pod ochranným vedením rodičů, kteří by mu mu svými výchovnými zásahy stále určovali, co je dobré a co nikoliv. Něco takového ano nemůže být cílem výchovy. Děti, které zůstaly příliš závislými na vedení rodičů a kterým nebylo dovoleno, aby vyspěly a osamostatnily se, doplácejí často na to v celém dalším životě. Zůstávají infantilními ve svých postojích, zájmech, vztazích.

[2-100] Někdy stačí, když v rodině panuje dvojí nebo třeba vícerá morálka, jedna pro děti a druhá pro dospělé, jedna pro neděli a druhá pro všední den.

[2-101] Lidé žijící s pocitem hluboké životní křivdy sotva mohou vychovávat své děti k radostnému, jasnému, neproblematickému pojetí života.


[3-22] RIZIKO

[3-23]... když jsme se začali zabývat LMD, došli jsme k poznatku velmi podobnému jako v případě psychické deprivace.

[3-28] ... už víme, že nejčastější obranou proti úzkosti je agrese.

 

[3-35] Nepřiměřenou touhu po moci, z níž se pak stane až závislost na vlastní moci, jako je závislost na alkoholu a drogách, vykládá Jiřina Prekopová jako určitou náhradu za neuspokojenou základní a životodárnou potřebu životní jistoty. I my jsme si vícekráte připomněli, že v úzkosti nelze žít, a že i malé dítě hledá způsob, jak se jí zbavit. Prostředkem k tomu se může stát zkušenost, že moc nad těmi nejbližšími se dá vskutku uplatnit a že to funguje a splňuje očekávání. "V podstatě je to ale zoufalý pokus dítěte vystaveného úzkosti cítit se ve svém světě trochu bezpečněji, a to skrze ovládání tohoto světa. Je to obrana proti chaosu", soudí paní Prekopová.

 

[3-37] psychická deprivace


[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 73

 

Proč o násilí páchaném na dětech?

PhDr. Michael Šebek.

Dějiny dětství nejsou nijak idylické. Dítě bylo odjakživa vystaveno všem nectnostem lidské společnosti a stávalo se tak často jako její nejslabší článek terčem primitivních pudů agresívních i sexuálních ze strany silnějších dětí a dospělých.

Ačkoliv drobná občasná traumata, zklamání a frustrace, které dítě zažívá v průběhu vývoje, mají většinou pozitivní vliv na upevňování dětské osobnosti a jejího psychického a psychosomatického zdraví i později v dospělosti, psychické a fyzické týrání dítěte, sexuální zneužívání a celkové zanedbávání citových a jiných základních potřeb dítěte vede k vadnému vývoji osobnosti a k ohrožení jeho zdraví.

Psychická týrání dětí (například výhružky, dlouhodobá domácí vězení, psaní různých trestů až skoro do vyčerpání dítěte, vydírání, dlouhodobé nemluvení s dítětem, soustavné ponižování a vysmívání se dítěti, navádění dětí proti druhému rodiči apod.) zůstávají většinou nepostižena.

Naše společnost zatím ještě není dostatečně citlivá k otázkám násilí páchaných na dětech a otázky spojené zejména s psychickými traumaty a jejich následky vyžadují ještě hodně osvěty.

 

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 73

 

Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě ve světle Úmluvy o právech dítěte z r. 1989 a Doporučení Rady Evropy z r. 1992

(CAN - Child Abuse and Neglect)

prof. MUDr. Jiří Dunovský, DrSc.

 

Úmluva o právech dítěte, OSN 1989

1. Dítě je lidská bytost mladší 18 let.

2. "... nejlepší zájem dítěte musí být předním hlediskem při veškerých postupech, týkajících se dítěte..."

3. Právo být slyšeno, jedná-li se o jeho osudu či životě.

4. Právo na svobodné shromažďování.

5. Odpovědnost obou rodičů za výchovu a vývoj dítěte.

6. Právo dítěte znát oba rodiče a stýkat se s nimi.

7. atd.

 

Tak v čl. 19 Úmluvy se stanovuje, že dítě má právo na ochranu "před jakýmkoli tělesným a duševním násilím, urážením nebo zneužíváním, zanedbáváním nebo nedbalým zacházením, trýzněním nebo vykořisťováním během doby, kdy je v péči jednoho nebo obou rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoli jiných osob, starajících se o dítě."

 

Světová deklarace dítěte o přežití, ochraně a rozvoji dítěte, OSN 1990 :

Výklad problematiky a návod, jak ji řešit Pojem "děti ve zvláště obtížných situacích".

 

Doporučení Rady Evropy, 1992 :

Navrhuje definice syndromu CAN, které by měly zpřesnit a sjednotit často dosud rozdílné názory a přístupy k této problematice:

A. Tělesné týrání.

 

B. Pohlavní zneužívání.

 

C. Citové týrání: Zahrnuje chování, jež má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Citové týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu.

 

D. Zanedbávání je pojímáno jak jakýkoliv nedostatek péče, který způsobuje vážnou újmu vývoji dítěte a/nebo ohrožuje dítě.

Tělesné zanedbávání je pojímáno jako neuspokojování tělesných potřeb dítěte.. To zahrnuje neposkytování přiměřené výživy, oblečení, přístřeší, zdravotní péče a ochrany před zlem.

Citové zanedbávání je neuspokojování citových potřeb dítěte, a to pokud se týče náklonnosti i pocitu dítěte, že někam patří.

Zanedbání výchovy a vzdělání je pojato jako neposkytnutí dítěti možnosti, aby dosáhlo naplnění svého plného vzdělanostního potenciálu, a to např. neustálou absencí ve škole, dětskou prací v domácnosti i mimo ni. Také urážení intelektuálního vývoje dítěte (zanedbáváním, nedostatkem stimulace, zraněními) má své další důsledky: zaostávání a invaliditu.

 

E. Systémové týrání (druhotné ponižování)

 

DEFINICE :

Pro naše potřeby definujeme syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte jako jakoukoli nenáhodnou preventabilní, vědomou či nevědomou aktivitu či neaktivitu rodiče, vychovatele, anebo jiné osoby vůči dítěti, jež je v dané společnosti nepřijatelná nebo odmítaná a jež poškozuje tělesný, duševní i společenský stav a vývoj dítěte, popřípadě způsobuje jeho smrt. Za týrání považujeme i jeho pohlavní zneužívání.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 88

 

Dítě a psychické trauma

PhDr. Michael Šebek

Nevhodné a traumatické zacházení s dětmi má transgenerační charakter. Jinými slovy, rodiče či vychovatelé týraných dětí mají často (ne vždy) podobnou historii, prodělali obdobná traumata s někým ze svých rodičů, příbuzných, vychovatelů a někdy vrstevníků a svým vlastním dětem dělají to, co se kdysi dělo jim. Tato skutečnost se opakovaně zjevuje ve výsledcích výzkumů a také v praxi soudních znalců, kteří pro forezní účely diagnostikují ty osoby, které se týrání dopustily. Nicméně vždy je překvapující, s jakou samozřejmostí ospravedlňují týrající rodiče svoje často brutální chování k dětem: jejich rodiče či vychovatelé s nimi zacházeli často krutě, a tím se cítí de facto oprávněni k tomu, aby se ke svým potomkům chovali stejně či podobně. Pozoruhodné je právě to, že tito rodiče nejsou vždy sociopatickými osobnostmi bez morálky a svědomí, i když určité struktury regulující sociální přijatelnost chování u nich narušeny bývají.

 

Co se vlastně děje kolem narození dítěte v naší psychice?

Objevují se vzpomínky a vzorce prožívání z našeho dětství: Jaké to bylo být malým dítětem? Jak se mnou moji vychovatelé zacházeli, když jsem byl malý/malá? Nejde o nic jiného než o složité a hluboce uložené duševní reprezentace (paměťové obrazy, pocity, významy), v nichž je ukryto a zahrnuto jádro našich zkušeností s rodiči, které nevědomě, ale přitom cíleně používáme při výchově vlastních dětí. (Obdobně se potvrzuje, že také učitelé ve školách používají nezáměrně a neuvědoměle obdobné metody a styly, které sami zažili ve školních letech). Stručně řečeno, máme tendenci se identifikovat se svými rodiči, s jejich laskavostí a péčí stejně jako s jejich hostilitou, vznětlivostí a útočností.

Je-li dítě týráno, např. častým bitím, fyzicky a psychicky vyčerpávajícími tresty nebo silnými údery či jinými mechanickými prostředky, které poškozují tkáně a jejich funkce, nacházíme u týrajícího vychovatele zpravidla vedle jeho vlastní historie týrání v dětství nedostatek empatického zájmu o potřeby dítěte, přesvědčení, že dítě je neposlušné a ohrožuje sebecit vychovatele. S tím bývá u trýznitelů spojen pocit nízké hodnoty sebe, zranitelnost k odmítnutí. Je to křehký narcismus, na jehož základě se týrající rodič cítí dítětem ohrožen. V literatuře bývá poukazováno na ještě další charakteristiku: Týrající rodič mívá nerealistické požadavky na dítě. Často očekává, že to bude dítě, které se bude starat o jeho blaho, místo aby tomu bylo naopak (Steele, 1994): Aby rodič sledoval blaho dítěte.

Fyzické týrání však nevede často jen k hmatatelnému fyzickému traumatu, ale zanechává traumata psychická, méně viditelná, často skrytá, a proto často podceňovaná nebo nedoceňovaná. V očích laiků to bývá čas, který vše zahladí a "vyléčí". Psychické trauma má v našich očekáváních být zapomenuto, nemá se o něm mluvit, nemá se připomínat.

To vede často k tomu, že se okolí chová, jako by se vlastně nic nestalo. Možnost zpracovat a asimilovat trauma mezi ostatní smysluplné a méně ohrožující zážitky je však tím spíše ztížena než ulehčena. Pokus okolí obcházet traumatický zážitek "po špičkách" může snadno vzbudit v dítěti pocit, že je rodiči nechráněno a nebo, což je ještě častější, že samo musí také své trauma obcházet po špičkách a držet ho stranou běžného prožívání a každodenní adaptace (nikdo již o traumatu přece nechce slyšet). Trauma tak často bývá disociováno od ostatních duševních obsahů a stává se tak dlouhodobou vnitřní hrozbou duševní rovnováhy.

 

Co je to vlastně psychické trauma?

Je to stav, kdy naše Já je zaplaveno takovým množstvím podnětů, které nedokážeme zpracovat. Podnět je buď moc velký nebo možnosti jeho psychického zpracování jsou malé. Čím menší a mladší je dítě, tím snadněji je traumatizováno, a to nejen např. nesrozumitelnými fyzickými útoky rodiče (kterého dítě v noci třeba opakovaně budí svým pláčem apod.), ale také např. tím, že je dítě ponecháváno příliš často o samotě bez pečující matky, že je vystaveno hrozbám a výhružkám, že je negováno (nemluví se s ním), že je ponižováno, zastrašováno a vysmíváno apod. Prožitek psychického traumatu je spojen s následujícími prožitky: Bezmocnost, ztráta ochrany, ztráta možnosti obrany, zhroucení adaptace a možnosti reagovat jinak než primitivně, pocity studu a ponížení, zážitek psychické nebo fyzické bolesti, zoufalství a akutní, někdy až panická úzkost. Na trauma je obtížné zapomenout, vrací se ve snech, ale i v průběhu dne, vede k vyhýbání se místům, časům, činnostem a lidem spojeným s traumatem.

Pro oběti týrání je nejpatologičtějším momentem ta skutečnost, že týrání zakoušejí od osob, k nimž se zpravidla obracejí s přáním získat péči a ochranu. Tato situace vytváří konflikt s nedobrým vyřešením: Dítě se musí vůči týrání nebo zneužívání přizpůsobit, jakoby to byly normální podmínky života (ostatně jiné nezakouší ani nezná). Paradoxně psychické trauma není přímo úměrné velikosti fyzického zranění od týrající osoby - dokonce toto samo nemusí vést k dlouhotrvajícímu psychickému poškození. Významnější bývá zážitek nedostatku ochrany od rodičů, zážitek jejich selhání a pocit bezmocnosti a strachu.

Podobná je situace také u obětí sexuálního zneužití. Sexuální prožitek nemusí být nutně sám o sobě traumatický, dítě je přirozeně sexuálně zvědavé, ale zneužívající osoba ho váže tajemstvím, které je ohrožující pro další vztahy dítěte a stabilitu rodiny, dítě cítí vinu a hanbu, je bezbranné vůči požadavkům zneužívajícího vychovatele a zlobí se na něho i na matku, která je nedokázala před zneužívajícím otcem nebo jiným členem rodiny ochránit. Trauma tak zasahuje hluboko do citů dítěte k rodičům. Je to podle některých odborníků "vražda duše" vedoucí k abnormálnímu duševnímu vývoji. V případě týraných dětí se nezřídka vyvíjí psychický masochismus, v němž cesta k získání alespoň troška lásky a bezpečí vede přes utrpení a bolest. Nejjednodušší adaptací pro týrané dítě je uvěřit, že je opravdu "špatné", zdrojem všeho zla, že rodičům opravdu ubližuje a zasluhuje ten nejpřísnější trest. Takovéto ztotožnění se s agresorem (agresívním rodičem) vede k vývoji monstrózně přísného svědomí a také k nevědomé nebo vědomé (sadistické) chuti po odplatě: Objektem odplaty se pak nezřídka stávají vlastní děti. Týrané dítě a později dospělý mívá nízké sebehodnocení, záporný obraz vlastního těla a má potíže s prožitkem zdravé identity sebe. Narcistická fragilita stále touží po ochraně, a zřídkakdy je takový dospělý schopen poskytnout ochranu druhým. Následky týrání jsou rozmanité podle konstituční výbavy dítěte i podle specifických podmínek, v nichž je dítě vychováváno. Vznikají neurózy, ale také osobnostní poruchy, a může se objevit rovněž delikvence a kriminální jednání, v některých případech i psychóza.

Problém psychického traumatu v dětství spočívá v jeho přepracování do osobnostní struktury v podobě sadisticko - masochistických motivací a vlastností, poruch sebehodnocení, schopnosti vciťovat se a vytvářet zdravé mezilidské vztahy. Psychická a fyzická traumatizace zásadním způsobem ovlivňuje důvěru dítěte v jeho okolní svět. Může vznikat celý systém patogenních přesvědčení: Dítě a později dospělý může např. věřit, že je vnitřně špatný a zasluhuje spíše jen horší zacházení. Volí si pak partnera, který s ním zachází hostilně a ubližuje mu. Někdy se dítě a dospělý snaží odvrátit pocit vlastní špatnosti tím, že se snaží za špatné označit ty druhé. Hledá na nich chyby podobně jako jeho rodiče nacházeli chyby u něho a své chybující partnery a děti pak krutě pronásleduje.

Tendence opakovat trauma v příští generaci svědčí o tom, že trauma působením času nemizí, ale transformuje se do abnormálního psychického vývoje. Narušené osobnosti vytvářejí narušené psychosociální klima, které ohrožuje novou rodinu, její stabilitu a zdravou schopnost reprodukce.

Týrání a zneužívání dětí tak představuje hrozbu nejen pro mravní a humanistické společenské hodnoty. Společnost, která by nechávala své děti týrat a zneužívat, by za nějaký čas ohrozila svoji vlastní zdravou reprodukci. Ničivé mechanismy by postupně ovládaly základní mezilidské vztahy a vedly by k rozsáhlým destrukcím menších i větších skupin společnosti. Týrání a zneužívání dětí tak daleko přesahuje oblast medicíny, psychiatrie, psychologie, sociologie i práva. Přesto právě tyto disciplíny a obory musí přispívat k sebeuvědomění společnosti, jejíž stabilita nestojí jen na ekonomických a ekologických prioritách, ale také - a především - na kvalitách osobností a vztahů lidí, kteří tuto společnost tvoří, reprezentují a reprodukují. Většina dětí týrání a zneužívání ze strany rodičů či jiných dospělých (někdy i starších dětí nebo vrstevníků) přežívá. To samo však přece nestačí, neboť je třeba si položit otázku jak a s jakými následky pro celou společnost. Dnes víme zcela spolehlivě, že jsou to důsledky nepříznivé, které zasahují negativně do soužití lidí i příštích generací. Růst agresívních projevů ve společnosti je kauzálně spojen s agresivitou v rodinách a s průvodní traumatizací dětí, ať už se jedná o týrání, sexuální zneužívání nebo zanedbávání dětí.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 92

 

Svět týraných dětí

PhDr. Michael Šebek

Týraný kojenec je prakticky vydán na pospas týrajícímu rodiči a jeho svět je světem bolesti a panického ohrožení, neboť postrádá pocity bezpečí v nejzákladnější formě. Selhání rodičovské ochrany je katastrofálním zážitkem, avšak dítě nemá na vybranou a je nuceno přijmout ohrožující a ničivý svět jako "normální" realitu. Pocity ohrožení, panická úzkost a nemožnost důvěryhodného a bezpečného přimknutí k matce - často dohromady s fyzickými traumaty - mohou přivodit i smrt dítěte.

Se stoupajícím věkem a postupujícím psychickým a fyzickým vývojem sice stoupá tolerance dítěte k fyzickým i psychickým traumatům, to však samozřejmě nijak neospravedlňuje žádnou formu týrání.

Z pohledu prevence je třeba upozornit na skutečnost, že existuje plynulý přechod mezi prostým trestáním a týráním. Zejména děti chronicky neklidné, hyperaktivní nebo s tzv. obtížným temperamentem tvoří nejpočetnější skupinu týraných dětí. Jejich obtížná zvladatelnost vzbuzuje v rodičích pocity rodičovské nedostačivosti a narušení autority. Ve výchově převládnou tresty: Zákazy, okřikování a bití.

U dětí, které jsou delší dobu vystaveny týrání nebo které prodělají intenzivní jednorázový útok rodiče, lze zjistit klinicky větší či menší známky syndromu týraného dítěte. Velká ustrašenost se projevuje třeba např. tím, že dítě lekavě uhýbá před náhodnými pohyby učitele ve škole jakoby čekalo fyzický útok, bývá nesoustředěné, neklidné, jindy apatické, úzkostně stažené nebo agresivně napadá své okolí. Na týrání se bojí upozornit jiné dospělé ze strachu z opakování útoku od týrajícího rodiče či vychovatele. Školní děti se bojí vrátit domů ze školy z obavy z trestu a mívají tendenci se toulat nebo utíkat z domova. Jindy dítě vyvolá trest záměrně, aby trest byl pro něho kontrolovatelný a předvídatelný, neboť jedna z forem psychického teroru je nemožnost předvídat destruktivní útok. Týrané dítě snadno přijme postoj rodiče, že je špatné, zlobivé, ničivé a proto musí být bito - ztotožnění s agresorem představuje jistou úlevu pro dítě. Přinejmenším je to jeho pokus pochopit smysl útoků týrajícího vychovatele, protože nemá-li dítě výklad pro svoji situaci, má tendenci podléhat mnohem větší úzkosti a panice. Nejméně srozumitelnou skutečností pro laickou veřejnost je fakt, že týrané dítě svého týrajícího rodiče nezřídka chrání a nedokáže "svědčit" proti němu. Je však třeba vzít v úvahu, že dítě nemá jiné rodiče a přirozeně touží po dobrých a ochraňujících rodičích. Ač samo nechráněno, paradoxně má tendenci chránit své trýznitele a činí tak vlastně to, co by očekávalo od nich.

Typickým příkladem je případ jedné holčičky z Prahy, která opakovaně musela strpět velké výprasky od své matky. Ve školce si učitelka všimla hematomů po celém těle a ptala se dítěte, kdo mu to udělal. Dítě nejprve odmítlo cokoliv říci, pak požádalo učitelku o mlčenlivost a sdělilo, že je bito od matky, protože matku zlobí. Učitelka si zavolala matku. Ta nejprve prohlásila, že modřiny má dítě ze školky, ale pak při výslechu uvedla policejním vyšetřovatelům, že dítě v návalu vzteku napadla vařečkou. Když jí příslušné orgány odebíraly dítě v bytě, dítě nejprve od matky nechtělo, protože matka se bránila, ale pak přijalo náruč sociální pracovnice a začalo se chovat překvapivě uvolněně a po cestě do nemocnice bylo neobvykle povídavé. Pobyt v nemocnici dítě přijalo jako úlevu, protože jej ztotožnilo s ochranou, kterou mu matka neposkytovala. Následné umístění dítěte do dětského domova však přineslo obrat v chování: Dítě touží vrátit se zpět domů k matce a matka je reprezentována v psychice dítěte opět jako dobrá a potřebná.

Problém týraných dětí v rodině je složitý. Dítě mívá pozici obětního beránka. Týrající rodič do něho zpravidla promítá když ne všechny, tak mnoho ze svých nezdarů a neúspěchů. Někdy vidí rodič v dítěti vlastnosti, které má třeba nenáviděný partner. Jindy je to nechtěné dítě, které matku přivedlo do nešťastného manželství. Holčička může být zavržena proto, že se nenarodila jako očekávaný chlapeček apod.

Týrající rodič mívá nevědomou fantazii o likvidaci dítěte, která se ovšem může stát skutkem, když dítě útok rodiče nepřežije.

Svět týraných dětí je často zoufalý, neboť zahrnuje život v nevcítivém a ohrožujícím světě. Nestačí proto ošetřit fyzická zranění, ale je třeba zvažovat otázku psychologické pomoci traumatizovanému dítěti.

Také trest pro týrajícího rodiče není skutečnou "terapií" - i týrající rodič potřebuje psychologickou pomoc, popřípadě i celá rodina, v níž se týrané dítě nachází.

Nejzávažnějším problémem je otázka návratu dítěte do prostředí rodiny

Zatím společnost nemá jinou lepší "instituci" pro dítě, než je rodina. Může se dítě vrátit do původní rodiny? Mělo by být ve výchově příbuzných nebo jiné rodiny? Má zůstat v dětském domově nebo kojeneckém ústavě? To jsou palčivé otázky, které nelze vyřešit obecně a vždy a vždy je třeba přihlédnout ke konkrétnímu případu. Spolupráce více odborníků - lékařů i nelékařů - je zde nezbytná.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

[8] AMIREPORT č. 2/1995 str. 82

 

Týrání dětí z pohledu trestního práva

JUDr. Zdeněk Sovák - Vrchní soud Praha

 

(Výběr z článku)

Úvodem považuji za vhodné připomenout, že 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte, která na základě svého článku 49 odst. 1 vstoupila v platnost dnem 2. září 1990. Pro bývalou ČSFR vstoupila Úmluva o právech dítěte v platnost v souladu se svým článkem 49 odst. 2 dnem 6. února 1991 a Českou republikou byla tzv. recipována neboli převzata. Takže jsme touto Úmluvou vázáni. Český překlad Úmluvy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 104/1991 Sb.

----------

Konkrétní trestněprávní ochranu nezletilých dětí, respektive především nezletilých dětí před týráním zajišťuje v našem trestním právu ustanovení § 215 tr. zák. o trestném činu týrání svěřené osoby.

Tohoto deliktu se podle zákonné dikce dopustí trestně odpovědný pachatel, který týrá osobu, svěřenou jeho péči nebo výchově. Provinilci hrozí trest odnětí svobody ve výměře od šesti měsíců do tří let, trestem odnětí svobody na dvě léta až osm let může být ovšem potrestán, spáchá-li podobný čin zvlášť surovým způsobem nebo na více osobách, nebo pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.

---------

Týráním ve shora uvedeném smyslu se rozumí nejen působení fyzických útrap, ale i týrání v oblasti psychické.

A tady jsme narazili na jeden ze závažných problémů, kterým je vymezení samotného pojmu "týrání", a to nejen pro účely trestního práva.

Soudní praxe již delší dobu vychází ze stanoviska, mimo jiné publikovaného pod č. 11/1984 Sbírky rozhodnutí trestních, podle něhož je "týráním" zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které poškozená osoba pociťuje jako těžké příkoří.

Trvalost pachatelova jednání je přitom nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné.

Soudy kromě toho, patrně zcela správně, ve své rozhodovací činnosti dovozují, že týrání svěřené osoby ve smyslu zákonem vyžadovaných znaků stejnojmenného trestného činu podle § 215 tr. zák. se může stát nejen aktivním protiprávním konáním, ale i opominutím povinné péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže kupříkladu jemu svěřená osoba nebyla vzhledem ke svému věku schopna starat se o sebe sama. Takový delikt by mohl být viníkem spáchán zanedbáním osobní hygieny dítěte, neposkytováním přiměřené stravy apod. Tato praxe odpovídá obsahu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák., podle kterého se jednáním v trestněprávním slova smyslu rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen.

Podobné stanovisko bylo vyjádřeno i v jiném soudním rozhodnutí, publikovaném pod č. 20/1984 Sbírky rozhodnutí trestních, podle kterého se týráním svěřené osoby podle § 215 tr. zák. rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním, přičemž se nevyžaduje, aby u svěřené osoby skutečně vznikly konkrétní následky na zdraví. Musí ovšem jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří.

Starší judikatura uvádí pod č. 18/1963 Sbírky rozhodnutí trestních případ, kdy pachatel trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. nechával dítě svěřené jeho péči často a po dlouhou dobu klečet i s předpaženýma rukama, surově je bil a nedával mu řádně najíst. Současná praxe zná bohužel i případy ještě daleko drastičtější.

----------

Za nepochybný krok, směřující ke snaze potlačovat tuto trestnou činnost, je ovšem třeba hodnotit také skutečnost, že shora již citovanou novelou trestního zákona, s účinností od 1. ledna 1994 realizovanou zákonem č. 290/1993, byl právě trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. nově zařazen do taxativních výčtů trestných činů, uvedených jak v ustanovení § 167 odst. 1 tr. zák., tak v ustanovení § 168 odst. 1 tr. zák.

V praxi to znamená, že kdo se nadále hodnověrným způsobem doví, že jiný připravuje nebo páchá trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. , a spáchání nebo dokončení takového trestného činu nepřekazí, může být potrestán trestem odnětí svobody až na tři léta za trestný čin nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák. Trestně postižitelný by dotyčný nebyl jedině za předpokladu, nemohl-li trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zák. překazit bez značných nesnází nebo aniž by sebe nebo osobu blízkou uvedl v nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jiné závažné újmy nebo trestního stíhání (§ 167 odst. 2 tr. zák.).

Tzv. osobou blízkou se podle § 89 odst. 8 tr. zák. rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel. jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se z pohledu trestního zákona pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.

Překazit trestný čin lze ve smyslu § 167 odst. 3 tr. zák. i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.