Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Zkušenosti jednoho táty

Poznatky z knihy Richarda A. Gardnera SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE a vlastní zkušenosti s tímto syndromem.

Když jsem si přečetl knihu SYNDROM ZAVRŽENÉHO RODIČE od R. Gardnera, kterou vydalo Ministerstvo práce a sociálních věcí v roce 1996, měl jsem při čtení smíšené pocity, nedokázal jsem najednou přečíst více než asi třicet stránek, na jednu stranu jsem byl překvapen otevřeností k přístupu k problematice, na druhouhou stranu nebezpečí, že kniha je vlastně návodem jak programovat dítě proti druhému rodiči. Nakonec jsem ale došel k závěru, že zlo se musí i přesto poznávat a popisovat a jedině správné informování může vést ke včasnému rozpoznání a účinné prevenci.

Chtěl bych mé poznatky popsat tak jak jsem je po přečtení vnímal a sám je z vlastní zkušenosti prožíval a také s plným vědomím, že souhlasím s obsahem této knihy a doporučuji ji každému, kdo se ocitl v podobné situaci.

Syndrom zavrženého rodiče je třeba chápat jako cíl, který si programující rodič vytýčil. Programování dítěte je prováděno s jasným záměrem omezit, znepříjemnit a nakonec zabránit jakemukoliv styku dítěte s druhým rodičem tak aby dítě druhého rodiče nakonec samo odmítalo. Jestliže se R. Gardner zmiňuje a rozděluje na mírný, střední a težký stupeń syndromu, jde podle mého názoru, už o stejný čin, ale pouze s různou intenzitou a je vždy pro dítě spojen s následky ve výchově, které se mohou projevit až za několik let.

Jestliže bude dítě programováno, musí k tomu být splněny některé podmínky, které umožní programujícímu rodiči svůj čin uskutečnit. Dítě musí být na programujícím rodiči závislé nebo se závislost musí vybudovat a prohloubit tak aby vedla k slepé poslušnosti. Dalším faktorem je prostředek, který programující rodič použije, k tomuto účelu se budu snažit vyjmenovat jejich přehled s odkazy na knihu R. Gardnera. Programující rodič zneužívá slabostí druhého rodiče a zveličuje je. Protože nikdo z nás není dokonalý, najde se u každého nějaká slabost nebo povahová vlastnost (33) a v nejhorším případě může sloužit i pohlaví jedince (sexuální zneužívání, 46,47,50,65,73). Tak jak se některé prostředky zdají býti malicherné, je možné na jejich pochybných základech vybudovat nedobytnou pevnost. K základním průvodním jevům patří i vedlejší a pomocné, jako jsou vztahy:

- k běžným denním úkonům/jako je např. hygiena (46,66)
- k bydlení (21,27,47)
- k cestování (21)
- k darům (26,28,42,51)
- k dobru a zlu (18,23)
- k domácím prácem (21,53)
- k filtrovaným/cenzůrovaným informacím o dítěti (40)
- k fyzickému násilí (25,34,35)
- k fyzickému omezování (50)
- k hlídání/pečování v nepřítomnost (36)
- k hračkám (17)
- k klíčová nebo kódová slova (52,53)
- k lítosti (35)
- k návštevám/svátkům/Vánocům (37,38)
- k návykovým látkám/alkoholu/drogám (34)
- k nemocem/lékařům/zdraví (39,42.45)
- k novým partnerům (27,32)
- k oblečení (17)
- k obrázkům/fotografiím (33,37,40)
- k orgánúm/úřadům/soudu/policii (22,28,55)
- k penězum/majetku (33,54)
- k pobytu u druhého rodiče (27)
- k pocitu viny/čin a očinění (26,45,46)
- k pokrmům/jídlu (35,52)
- k ponižování (35)
- k prarodičům (18,29)
- k telefon. hovor/vzkazy (34,36,42,44,45,51)
- k událostem ještě ze společného soužití (19)
- k utajování (39,40)
- k věcem obecně (32-33)
- k vyznání/víře (41,54)
- ke jménu (41)
- ke kritice/neutralitě (43,44)
- ke shazování/sarkasmu/opovrhování/urážení (39,46,51,52,53)
- ke slibům (21)
- ke snům a močním můrám (35)
- ke sportu (20,52)
- ke škole (40,54)
- k "vlastním" názorům (24,42)
- k oblíbeným místům
- k zálibám
- ke kamarádům
- k aktivní/pasivní hudbě
- ke zvířatům
- k vlastnímu tělu

V době, kdy jsem ještě nebyl obeznámen s existencí syndromu zavrženého rodiče, přirovnával jsem činnost programujícího rodiče k Pavlovovu reflexu (Pavlovs´Dog). Tento podmíněný reflex je, podle mne, velice podobný tomu o co se snaží programující rodič. Slepá poslušnost ve vztahu k druhému rodiči, postavená na absolutní zavislosti na cvičiteli (např. denních potřeb), tak připomíná drezůru cirkusového psíka pro výstup v manéži. Je-li výstup úspěšný je cirkusový psík odměnen nebo není trestán. Myslím, že se k takovým účelům používá metoda "chlebem a bičem". Jestliže se cirkusový psík naučí svoji roli dokonale, provádí ji sám bez dalších pokynů cvičitele.

Jedna z věcí, která mne překvapila je, že dítě které provádí svůj výstup opakovaně, skutečně už samo nerozpozná realitu od fikce, ke které se podvolilo. Marně jsem hledal cestu jak se bránit nehmatatelnému zlu. Tento výraz jsem zvolil záměrně, protože proti sobě mám zlo, které sice cítím, ale je vtělesněné do milované osůbky, které přitom nechci ublížit, která je ale naprogramována aby ubližovala mě a tím zároveň škodí nevědomě i sobě. Ať chci nebo ne, ocitám se sám jako nahrávač a tím podporuji devastaci vzájemných vztahů s dítětem. Tak jako každý, i dobrý herec, musí svoji roli zkoušet než bude bez chyby, potřebuje k tomu druhého rodiče, bez kterého nedocílí kýženého úspěchu. Dítě se za běžný den setká s mnoha podobnými dospělými lidmi stejného pohlaví, ale právě na osobu druhého rodiče musí reagovat negativně, nepřiměřeně, agresivně, zamítavě, pohrdavě a.t.d.. Proto v době, kdy se útoky stupňovaly jsem, podle mého názoru správně, styk s dítětem sám od sebe omezil a spokojil se pouze s několikahodinovými kontakty uprostřed týdne mimo víkendy. Tyko kontakty probíhaly bez výraznějších incidentů. Využíval jsem a stále využívám rituálů, to jsou dlouhobě v paměti vetknuté a v celku bezvýznamné denní události, které jsem s dítětem ješte před nedávnou dobou běžně vykonával, (např. nákup v určitých obchodech, kde dítě se mnou kupovalo jen žvýkačky a ikdyž jich má u mne již dost, kupuji je) dítě se samo po rituálu začne chovat "normálně", "procitnutí" (pokud programátor právě toho nevyužije ve svůj prospěch). Dokonce mi jednou dítě, ikdyž bylo přesvědčené a říkalo, že už se mnou nechce být a už mne nikdy nechce vidět, řeklo "já jsem to tak nemyslel, jen jsem Tě zkoušel" a na celou událost zapomnělo. Každý program se dá přerušit, pokud se včas rozpozná, že byl spuštěn.

I přes návštěvy u různých psychologu, sociálních pracovníků, kde jsem se svým problémem svěřoval, mi nebyla nabídnuta žádná konkrétní pomoc. Zřejmě asi nikdo neví, že nejlepší obranou je prevence, kdy se léčí příčiny a né následky, i ten největší požár se dal v ranném stádiu uhasit hrnečkem vody. Došel jsem k závěru, že chování programujícího rodiče je úmyslně tolerováno a je jedno jestli neohrabaně popíšete událost nebo jestli ji přesně označíte za SZR, v obou případech je a bude označováno za moji chybu ve výchově a při první příležitosti jej použijí proti mě, že nejsem schopen vychovávat "vlastní dítě" jako plnohodnotný rodič. Musím tedy splňovat nadlidská kritéria, abych obstál a mohl mít "své" dítě v péči. Samozřejmě omezení se na jiné děti i stejného věku a pohlaví nevztahuje. Za to druhý rodič může mít omezené všeobecné vychovatelské schopnosti, ale on je právě tím správným rodičem a ohání se vrozeným rodičovským citem.

Dostal jsem se tedy do pozice, kdy jsem byl odkázán sám na sebe, naštěstí jsem měl na čem stavět, protože jsem před mnoha lety pracoval s dětmi všech věkových kategorií a absolohoval jsem několik vychovatelských kurzů. Moje zkušenosti se jistě mohou od mnohých obdobných lišit, ale já jsem je tak prožíval a stále ještě prožívám, pokusím se je tedy popsat, a jestli budou úspěšné nebo ne, ukáže zřejmě až budoucnost.

Prvním pravidlem, kterého se snažím držet, a navíc platí i obecně, je rozpoznání nebezpečí, t.z. na čem je postaven útok od programujícího rodiče, který dítě připravil. Po té, co si programující rodič dítě podmíní závislostí, to zkouší zprvu neuměle mnoha způsoby, zřejmě vylučovací metodou omylů. Asi hlavním měřítkem je, na co budu mít sám nepřiměřenou reakci a na co dítě samo zareaguje. Bohužel jsem z počátku nedokázal nebezpečí rozpoznat ihned, proto se útoky, které byly postaveny na stejném prostředku opakovaly ve větší a větší intenzitě a bylo mnohem težší je zneutralizovat, po úspěšné neutralizaci se většinou na dlouhou dobu neopakovaly a když, tak zase pouze v mírné intenzitě jako poprvé. Dítě má ke mě pořád ještě dobrý vztah, proto je na něm ve většině případů poznat, že to vlastně v první fázi nemyslí opravdu vážně, já jsem ale v pozici, kdy mohu v dané situaci podlehnout emocem a reagovat nepřiměřeně, tomu se snažím a musím za každou cenu vyvarovat. Při práci s dětmi jsem se naučil dvěma způsobům jak čelit nepřiměřeným reakcím dětí. Jako příklad nám byl vždy uváděn přehřátý papinův tlakový hrnec. Jsou pouze dvě možnosti jak jej bezpečně otevřít, dát ho pozvolna vychladnout než se uzávěr sám uvolní nebo upouštíte kontrolovaně tlak-ventilace (třetí, ale nebezpečnou možností je prudké uvolnění všech pojístek, aby tlak co nejrychleji unikl, myslím že se tomu říká hyperventilace, a používá se při psychoterapiích)

Nejlepší úspěchy jsem měl vždy s pozvolným vychladnutím, je to dané zákonem akce a reakce, prostě se snažím být trpělivý a vyhýbat se následným reakcím, které se jinak budou opakovat a stupňovat.

Při běžné výchově a práci s dětmi jsem často používal velice účinnou metodu odvádění pozornosti a upnutí se na jinou věc nebo činnost, přibral jsem k tomu i úplnou změnu prostředí, kterou jsem do té doby nikdy nepotřeboval. Ve chvílích, kdy už se schylovalo k nějakému útoku jsem podotkl, že je třeba ještě něco nakoupit k jídlu nebo něco vyzvednout u známých atd. Zákeřnost s kterou jsem se setkal mne kolikrát tak překvapila, že jsem nenašel žádnou účinou obranu k neutralizaci útoku. Kdyby se mi kniha R. Gardnera dostala do ruky dříve, mohl bych jistě o něco lépe čelit i zákeřnějším útokům.

Jestliže mám o dítě zájem, je mým dalším pravidlem, normálně prohlubovat vztah, nezapomenout při tom na výchovu dítěte, v žádném případě dítě nerozmazlovat ale být tolerantní, trpělivý, vstřícny i přísný a zajímat se o nejběžnější věci jako je škola, kamarádi, koníčky a podobně. Došel jsem k poznání, že pokud dítě samo nemluví o druhém rodiči nebo prostředí domova u programujícího rodiče nepokouším se začínat hovor tímto směrem.

Hlavním faktorem všech jednání s dětmi je poskytnout atmosféru a dát dítěti pocit bezpečí. Zřejmě si každý bude myslet, že je nutné pořád kolem dítěte obletovat, vnucovat se mu, nemyslím si to, dítěti z převážné míry stačí, že jsem nablízku, v jeho přítomnosti(dle věku). Přílišné vnucování může, na základě programování druhého rodiče, vnímat samo jako útok, navíc, když mu bylo vštěpováno, aby nic neříkalo a neprozrazovalo. Protože má dítě ke mě pořád ještě dobrý vztah, chce mě mít alespoň na chvíli pro sebe. Pokud bude dítě chtít, mít se mnou fyzický kontakt, "dotyky", řekne si o ně samo. Nebráním se ani dotykům, které mi sice připadají agresivní, ale snažím se dítě velice mírně na nepřiměřené chování upozornit, nesnažím se ho za to trestat neboť další pokus o "dotyky" ze strany dítěte bude ještě neohrabanější, agresivnější. Jestli-že byl nepřiměřený kontakt směrem od dítěte vyvrcholením nějaké situace, pak se jednalo o útok, který byl v rámci programování opravdu fyzicky namířen proti mě a já jej neoplácím.

Snažím se trpělivě nenásilnou hravou formou o to, aby se dítě zapojilo do všech denních činností, i na úkor toho, že výsledek dopadá mnohem hůře a trvá mnohem déle než kdybych to dělal sám. Nakonec bylo vždy na dítěti vidět uspokojení.

Pokud nebylo programování založeno na přímé souvislosti s dítětem, neviděl jsem zprvu takovou nebezpečnost pro dítě samo, ale ve chvíli, kdy bylo programování založeno a spojováno se zdravím dítěte, začal jsem pochybovat o sympatiích, o kterých se zmiňuje R. Gardner (61), spíše, a na tom trvám, není rodičovský vztah programujícího rodiče k dítěti tak silný a je zřejmě orientován jiným směrem. Konečným efektem je, že uškodí, ať je programování založeno na čemkoliv, hlavně dítěti.

V poslední době jsem vypozoroval, že se můj vzájemný vztah rodič-dítě nezhoršuje, nýbrž dokonce i prohlubuje, mnohem více jsou patrné rozpory mezi tím co dítě papouškuje a co z něho vyzařuje, ale hlavně dítě samo nevěří tomu, co říka, neztotožňuje se s tím, ba naopak reaguje omluvně.

Z důvodu probíhajícího opatrovnického řízení je příspěvek bez uvedení jména autora

Dne 20.10.2003 autor, Dipl.Ing.(FH) Arnošt Kopal, požádal, aby jeho jméno bylo uvedeno a své rozhodnutí odůvodňuje takto:

Není právě cílem, "těch", kteří poznatky z knihy R. A. Gardnera zneužívají bez ostychu ve svůj prospěch za dosažení vlastních cílů na úkor také "našich" dětí, abychom se schovávali a tím přiznali, že jsme rezignovali na práva dětí a že nejsme schopni tomuto jevu čelit. Tím naše děti, za které poneseme zodpovědnost celý život, a příkladně i jiné děti neochráníme a stáváme se tak sami jedním z článků "řetězce příkladnosti".


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.