Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Stíhat, nebo nestíhat?

Luboš Patera, časopis Právo a rodina, č. 10/2001

Za trestný čin narušující hrubým způsobem rodinné vztahy lze jistě považovat i maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona, ačkoliv jeho skutková podstata je v trestním zákoně zařazena do hlavy třetí (trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných), nikoliv do hlavy šesté (trestné činy proti rodině a mládeži). Uvedeného trestného činu se podle zákonodárce dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody, nebo kdo se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon rozhodnutí jiného státního orgánu týkajícího se výchovy nezletilých dětí. Trestem může být odnětí svobody až na jeden rok. Podle ustálené judikatury se za rozhodnutí soudu o výchově nezletilých dětí považují nejen pravomocné rozsudky o svěření dítěte do výchovy rodiči či jiné osobě, ale také každé rozhodnutí o úpravě styku dítěte s rodičem ve smyslu ust. § 27 zákona o rodině, včetně předběžných opatření v těchto věcech.

Potud trocha teorie. Zaměřme se ale spíše na vztah orgánů činných v trestním řízení k tomuto trestnému činu v praxi, neboť se zdá být značně rozporuplný. Výrazný je zejména odlišný přístup k osobám pachatelů a pachatelek určovaný jejich pohlavím a okolnostmi případů. Statistika setrvale dokládá téměř absolutní feminizaci porozvodové výchovy nezletilých dětí: každoročně je přibližně 90 % dětí svěřeno po rozvodu do péče matky, v 8 % otcům a ve zbývajícím počtu jiné osobě nebo oběma rodičům do společné či střídavé péče. Z tohoto důvodu lze zobecnit, že až na výjimky muži - pachatelé maří spíše soudní rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matky (např. tím, že jej odmítají matce předat, popřípadě jej u sebe zadrží i po uplynutí doby upraveného styku), a naopak ženy - pachatelky maří spíše soudní rozhodnutí o úpravě styku dítěte s otcem nebo prarodičem. Již tato výchozí situace - zdá se - předznamenává vyšetřování. Jakoby rozhodnutí soudů "jenom" o úpravě styku dítěte s otcem měla jinou váhu, než rozhodnutí o svěření dítěte do výchovy matce. O trestní odpovědnosti muže - pachatele, který odmítá předat dítě matce, nejsou pochybnosti; ostatně již opatrovnické soudy předchozí opatření směřující k výkonu rozhodnutí (tedy pokuty a faktické odnímání dětí podle § 272 a 273 o.s.ř.), jejichž bezvýsledné použití musí trestnímu stíhání předcházet, uplatňují vesměs nekompromisně. Pokud je však pachatelkou žena - matka nezletilého dítěte a maří soudem upravený styk dítěte s otcem, převažuje tendence "nekriminalizovat rodinné vztahy". Orgány činné v trestním řízení nacházejí často dostatek důvodů, proč takovou pachatelku nestíhat. Podívejme se na některé z nich.

Trestní odpovědnost matek nepředávajících děti otci na dobu soudem určeného styku bývá zlehčována poukazem na odmítání styku samotným dítětem, které má právo vyjádřit svůj názor, přičemž podezřelá matka údajně nemá možnost dítě ke změně tohoto odmítavého postoje přesvědčit. Ano, dítě má jistě právo své názory mít a vyjadřovat, dokonce i negativní názory na své rodiče, do své zletilosti je však stále nejen právním subjektem s omezenou právní způsobilostí (viz ust. § 8 a 9 občanského zákoníku), ale také objektem výchovné péče obou svých rodičů. Tudíž i matka, jíž bylo dítě svěřeno do péče, je v rámci své rodičovské zodpovědnosti oprávněna, ba přímo povinna řídit jednání svého dítěte (viz ust. § 31 zákona o rodině), a to mimo jiné tak, aby dítě styk s otcem neodmítalo, nebo dobu určenou soudem s otcem strávilo i v případě svého (demonstrovaného, nikoliv nutně opravdového) nezájmu; výchova je podle zdravého rozumu i podle vůle zákonodárce aktivním procesem, nikoliv pasivním přihlížením rodiče rozmarům dítěte. V konkrétních případech ostatně vychází najevo, že s prosazováním své rodičovské autority a vůle podezřelé matky problémy nemají, s "tvrdohlavostí" dítěte si rady neví pouze tehdy, kdy jej mají předat otci.

Také dítě je přímo zákonem zavázáno k povinnosti své rodiče ctít a respektovat, jak upravuje ust. § 35 zákona o rodině, což se samozřejmě týká i rozvedených otců. V tomto směru již i Ústavní soud ve věci sp. zn. III. ÚS 125/98 vnesl do názorů nezletilých dětí na styk s otcem jasno; viz Rodinné právo č. 10/1999. Jestliže tedy stát dětem např. netoleruje odmítání povinné školní docházky a neptá se jich na názor, zda do základní školy chtějí chodit, přičemž bez problémů stíhá rodiče, kteří docházku svých dětí do školy nezajistí i když ji děti odmítají, potom se nemohou orgány státní policie, státního zastupitelství a soudů na názor dítěte vymlouvat ani v případě maření jeho porozvodového styku s otcem.

Samotný "názor" dítěte, odmítajícího se s otcem stýkat, je pak třeba vnímat spíše jako důsledek matčina popouzení dítěte proti otci, než jako jeho skutečně svobodné a opravdu vlastní rozhodnutí. V tomto směru si autor dovoluje čtenáře odkázat na studii Syndrom zavrženého rodiče v České republice (Rodinné právo č. 4/1999), v níž Eduard Bakalář a Daniel Novák podali důkladný rozbor příčin a následků tohoto rozmáhajícího se sociálně patologického jevu v rodinných vztazích při rozvodu a po něm.

Nestíhání matky podezřelé z maření výkonu úředního rozhodnutí bývá také zdůvodňováno tvrzením, že příčina zmařených kontaktů otce s dětmi nespočívá v jejím jednání, ale ve vzájemné komunikaci mezi rodiči (a také mezi otcem a dítětem - viz výše), tedy v oblasti mezilidských vztahů, kam trestní právo nemůže vstupovat. Opět jde o ryze účelovou záminku. Manželé - a rodiče nezletilých dětí - se nepochybně rozvádějí i proto, že problémy v jejich vztahu přesáhly pro jednoho či oba únosnou mez a o další vzájemnou komunikaci nestojí. A také styk dítěte s otcem byl soudem upraven právě proto, že o něm sami rodiče nedospěli ke shodě (srovnej ust. § 27 odst. 2 zákona o rodině); soud tak pro určenou dobu upravil právo jednoho z nich na styk s dítětem a povinnost druhého takto upravený styk umožňovat bez toho, že by platnost úpravy styku byla podmíněna ještě nějakou formou "komunikace". Jinak řečeno, jestliže matka maří styk dítěte s otcem (jednáním se podle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen), zneužívajíc přitom mocenskou převahu ve výchově dítěte (a mocenský pud je jedním z nejsilnějších), nemá žádný zájem na jakékoliv komunikaci, nýbrž ji snadno nahrazuje svévolí a arogancí. Ostatně "komunikace" okrádaného se zlodějem, který pravidelně a v předem známých termínech vykrádá jeden a ten samý byt, by orgány činnými v trestním řízení byla také brzy nahrazena prostředky účinnějšími, kterými by mu v trestné činnosti bylo zabráněno.

V neposlední řadě je možno se setkat se závěrem vyšetřujícího orgánu, že při maření styku dítěte s otcem schází společenská nebezpečnost, což se dá považovat již za výsměch nejen poškozenému, ale právu samotnému. Bohužel, i takové případy se dějí. Je proto na místě připomenout smysl a účel trestního řízení, vyjádřený mimo jiné v ust. § 1 trestního řádu, podle něhož řízení musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti a k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. A právě preventivní působení stíhání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona se vytrácí; není ostatně ani samostatně vykazován v oficiálních statistikách. Přitom nejde o samoúčelnou kriminalizaci "mateřské lásky", ale o legální a legitimní prostředek chránící zdraví celé společnosti. O to významnější je potom rozhodnutí trestních soudů, které v dále uvedeném příkladě atributy správné a společensky prospěšné aplikace trestního práva naplňuje.

Příklad z praxe

V průběhu rozvodu manželství matka J. M. s tehdy šestiletou dcerou D. M., nar. 1986, opustila společnou domácnost. Svůj a dceřin pobyt před otcem O. M. delší dobu tajila, posléze zabraňovala jeho kontaktu s dcerou. Od roku 1993 probíhají opakovaná soudní řízení o úpravu poměrů nezletilé, úpravu styku s otcem, i o návrzích matky na zákaz styku otce s nezletilou. Styk otce s dcerou byl postupně upraven několika soudními rozhodnutími, žádné však matka nerespektovala. V řízení o výkon rozhodnutí byla pravomocně pokutována. Ani pokuta v celkové výši 26 tisíc korun však ke změně jejího postoje nevedla; důsledně setrvává na svém názoru, který projevila do soudního protokolu: "Mně se podařilo styku s otcem zatím zabránit. Jsem si vědoma toho, že o eventuálním zákazu styku rodiče s nezletilou může rozhodnout pouze soud. Přesto hodlám nadále do rozhodnutí soudu styku bránit." V navazujícím trestním řízení byla J. M. pravomocně uznána vinou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 3 trestního zákona a odsouzena k podmíněnému trestu s uložením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a podrobit se konzultacím a poradenství psychologa.

Z rozhodnutí soudu prvního stupně

Obvodní soud pro Prahu 8 ve věci sp. zn. 5 T 79/2000 rozsudkem ze dne 8. 12. 2000 uznal obžalovanou J. M. vinnou, že v období od března do října 1999 nepředala v soudem určených termínech nezletilou dceru D. M. jejímu otci - poškozenému O. M., přestože za neuskutečněné styky otce s dítětem jí byla uložena pokuta v celkové výši 26 000 korun, přičemž tak činila vědomě poté, co využila stavu vyvolaného jejím předchozím déledobějším působením na nezletilou, v důsledku něhož se u nezletilé vyvinul odmítavý postoj k otci, kvůli kterému nezletilá odmítá styk s otcem.

V odůvodnění rozhodnutí soud poukázal na rozsudek opatrovnického soudu o úpravě styku nezletilé D. M. s otcem, kterým byla obžalované uložena povinnost nezletilou dceru ke styku vždy řádně připravit a předat poškozenému O. M. s tím, že důvodem pro neuskutečňování styku nemůže být ani údajná nechuť nezletilé s otcem se stýkat. Podle trestního soudu obžalovaná ani po uložení pokut dceru poškozenému nepředávala, na místě předání podporovala odmítání otce nezletilou, řádně ji nepřipravila, přičemž navíc v některých termínech již předem poškozenému oznamovala, že mu dceru nepředá, neboť budou spolu v té době mimo území republiky, aniž by však soudem upravený styk nezletilé s otcem zahrnoval zvláštní prázdninovou úpravu a umožňoval jednostranné omezení čtrnáctidenních intervalů pouhým rozhodnutím obžalované.

Obžalovaná se hájila tím, že nezletilá nikdy nechtěla s poškozeným odejít, rozhodně popírala, že by to bylo její vinou. Pokud byla s nezletilou mimo území České republiky, vždy to dávala poškozenému na vědomí dopisem. Nezletilá D. M. jako svědkyně před soudem uváděla, že poškozeného nesnáší, měl ubližovat jí, obžalované i otci obžalované, pamatuje si, že v době společného soužití ji měl svazovat do kozelce, strkat do sklepa, vodit do hospody a obžalovanou škrtit a bít. Uváděla, že svoji matku respektuje, ale neví, jak má ctít otce, když jí ubližoval. V obecné rovině byla schopna si uvědomit existenci a nutnost plnění nejrůznějších povinností.

Kromě výpovědi poškozeného O. M. a svědka P., který byl přítomen několika bezúspěšným stykům, byla obžalovaná dále usvědčována založenými listinnými důkazy, zejména usneseními Obvodního soudu pro Prahu 8 , jimiž byly obžalované za zmařené styky nezletilé s otcem v předchozím období ukládány pokuty, a dalšími listinami opatrovnického spisu, včetně znaleckých posudků z oboru dětské psychologie, psychologie a psychiatrie. Z toho, že obžalovaná dlouhodobě vyvolává v nezletilé spolu s ostatními příslušníky své rodiny odmítavý postoj, je usvědčována závěry znaleckého posudku ze dne 14. 4. 1994 podle něhož vztah nezletilé k matce je bezvýhradný, nezletilá ji plně akceptuje, poškozeného jako otce odmítá, toto odmítání však není založeno na vlastní negativní zkušenosti, v přítomnosti poškozeného maximalizuje fyzickou distanci od otce, její prožívání však není naplněno strachem nebo úzkostí, kontakt nezletilé s poškozeným byl v té době hodnocen jako bezprostřední. Stejně tak znalci PhDr. J. V. a MUDr. K. S. ve svém posudku ze dne 2. 3. 1997 jednoznačně konstatovali, že styk nezletilé s poškozeným nemůže ohrozit její fyzické a psychické zdraví, poškozený není osobou, kterou by bylo nutné z výchovného vlivu na nezletilou vyloučit či jej v jeho otcovských právech nějak krátit, naopak, nezletilá žije v prostředí otci velmi nepříznivě nakloněném, přejímá negativní hodnocení otce, odmítá ho, přičemž odmítání není zakotveno emočně a doprovázeno strachem a úzkostí. Nezletilá se identifikuje s matkou, obžalovaná ji proto může dobře ovlivnit v jakémkoliv směru.

Všechny tyto listiny ve svém souhrnu vedly soud k jednoznačnému závěru, že negativní vztah nezletilé k otci je výsledkem především dlouhodobého působení výchovného prostředí, v němž se nezletilá nachází, tedy působením obžalované a jejích rodinných příslušníků.

Po provedeném dokazování, zhodnocení všech důkazů jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu dle § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v platném znění, soud dospěl k závěru, že obžalovaná se dopustila skutků, které byly předmětem řízení, a že tyto skutky vykazují všechny zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ust. § 171 odst. 3 trestního zákona.

Pokud se obžalovaná hájila tím, že se nedopustila žádného pozitivního jednání, kterým by zmařila jednotlivé styky poškozeného s nezletilou, je třeba uvést, že v opatrovnickém řízení byla pravomocným rozsudkem obžalované uložena povinnost nezletilou v jednotlivých dnech ke styku připravit a poškozenému předat. Obžalovaná ve všech případech zjevně nezletilou na styk s poškozeným nepřipravila, poškozenému nepředala, jednáním se dle ust. § 89 odst. 2 trestního zákona rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel dle okolností a svých poměrů povinen, což nepochybně obžalovaná byla vzhledem ke zmíněnému rozsudku. Dle ust. § 31 zákona o rodině rodičovská zodpovědnost zahrnuje soubor práv a povinností při péči o nezletilé dítě, dítě je dle ust. § 35 zákona o rodině povinno své rodiče ctít a respektovat, tomu odpovídá i povinnost rodičů dítě takto vychovávat, je tedy i povinností obžalované vést nezletilou mj. i k respektování autority poškozeného jako otce. Tím, že obžalovaná dostatečně nepřipravila nezletilou tak, aby tato byla ochotna s otcem odejít, porušila svou zvláštní povinnost uloženou rozsudkem o úpravě styku.

Vedle jednání obžalované tu jako další zjevná příčina maření jednotlivých styků vstupuje i volní jednání nezletilé. Dle ust. § 47 odst. 2 zákona o rodině je tato s ohledem na svůj věk 14 let i na svou rozumovou vyspělost sama nepochybně schopna vyjádřit se svobodně k výchovným opatřením, která se jí týkají, na druhé straně ji stíhá povinnost svého rodiče respektovat dle § 35 zákona o rodině.

Při úvaze o trestu soud vyšel z účelu trestu dle ust. § 23 odst. 1 trestního zákona a přihlédl ke stupni nebezpečnosti jednání obžalované pro společnost, k možnostem její nápravy a k jejím poměrům. Jako k polehčující okolnosti bylo přihlédnuto u obžalované k tomu, že před spácháním trestného činu vedla řádný život. Oproti tomu jako k přitěžující okolnosti bylo u obžalované přihlédnuto k tomu, že v páchání trestného činu pokračovala po dobu delší více jak půl roku. Vzhledem k déledobosti jednání obžalované i vzhledem k následkům nejen ve sféře řádného fungování orgánů veřejné moci, ale i ve sféře řádné výchovy a zdravého vývoje nezletilé, který je jednáním obžalované ohrožen, neboť jeho předpokladem je mj. i identifikace se sociálními rolemi obou pohlaví ztělesněnými v rodině otcem a matkou, přičemž jednáním obžalované je otec ze svého výchovného působení na nezletilou zcela vyloučen, soud uložil obžalované trest odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let.

Z rozhodnutí odvolacího soudu

Městský soud v Praze na základě odvolání obžalované věc projednal v odvolacím řízení a rozsudkem sp. zn. 7 To 211/2001 ze dne 30. 5. 2001 při nezměněném výroku o vině obžalované zrušil výrok o trestu o němž znovu rozhodl tak, že obžalovaná se odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku. Odvolací soud dále podle § 60a odst. 1 trestního zákona vyslovil nad obžalovanou dohled se stanovením povinnosti ve zkušební době spolupracovat s probačním úředníkem a dostavovat se k němu jednou měsíčně. Podle § 60a odst. 3 trestního zákona soud obžalované uložil povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.

Podle odvolacího soudu bylo trestní řízení proti obžalované vedeno v plném souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu včetně procesních ustanovení, právo na řádnou obhajobu nevyjímaje. Soud prvního stupně provedl důkazy v hlavním líčení způsobem odpovídajícím ust. § 2 odst. 5 trestního řádu, důsledně postupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci a ze správně zjištěného skutkového stavu také při svém rozhodování vycházel. Odvolací soud se s jeho závěry i s konkrétní argumentací ztotožnil.

Při rozhodování o trestu měl soud prvního stupně zohlednit specifikum případu a uložit takový trest a taková opatření, aby došlo k zamezení opakování podobného jednání obžalované. Proto odvolací soud napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a znovu sám o něm rozhodl tak, že obžalované při nezměněném výroku o vině uložil trest odnětí svobody v dolní polovině zákonné sazby a to v trvání čtyř měsíců, který bude postačující, přičemž výkon tohoto trestu podmíněně odložil na kratší zkušební dobu jednoho roku. Současně ale vyslovil nad obžalovanou dohled, jehož podstatou bude především mediační činností pokusit se urovnat vzniklý konflikt se zaměřením na dosažení řádných styků otce s nezletilou a v tomto směru i spolu s působením psychologa specializovaného nejlépe na rodinnou problematiku. Dohled bude spočívat v osobním kontaktu obžalované s probačním úředníkem probační a mediační služby, spolupráci při vytváření a realizaci probačního dohledového plánu ve zkušební době a kontrole dodržování podmínek uložených obžalované soudem. Dále jí byla ze shora uvedených důvodů uložena povinnost podrobovat se konzultacím a poradenství psychologa, který jí bude určen probačním úředníkem.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.