Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Role otce v prvních letech života dítěte aneb opravdu má novorozenec blíže k matce?!

Hedvika Hrušková

s laskavým svolením autorky přejato z časopisu Přímá cesta č. 5, říjen 2003

Patriarchální společnost klade při výchově větší důraz na ženy, u kterých je role matek chápána jako něco přirozeného. Toto platilo hlavně dříve, v dnešní době se díky aktivitě mnohých žen a mužů mění pohled na ženu. Role matky je chápána jako něco, co je v jejím životě důležité, ale není to jediná role, kterou si osvojuje. Z těchto důvodů má role matek jasnější obsah než role otců. Je tedy přesněji dáno, co společnost očekává od matek než od otců. Ženy získávají představu o své roli matek relativně brzy, protože jim ji rodiče předávají od útlého věku. Jejich působení usnadňují často i hračky, které malým děvčátkům pořizují. Panenky nebo nádobíčko na vaření jen předznamenávají pozdější realitu. Když se žena později stane matkou, očekává se od ní, že změní svůj styl života a přizpůsobí ho alespoň na nějaký čas potřebám potomka. Zdá se být samozřejmostí, že "čerstvá" matka se s touto rolí ztotožní a poradí si se všemi změnami. Očekává se, že bude vědět, jak zacházet s dítětem, jak ho utišit, uspat apod. Z toho vyplývá, že narození dítěte přináší pro ženu velké změny. A jaké změny přináší muži? Mohlo by se zdát, že novopečená matka má plné ruce práce, zatímco otec maximálně tráví v práci více času než předtím.

Narození dítěte jako velký zlom v partnerském vztahu?!

Po narození dítěte se v partnerství udějí velké změny. Křehký novorozenec se stává především předmětem péče matky. Otcové bývají často z tohoto tajemného vztahu matka-dítě vyloučeni. To má několik důvodů. Jedním z nich je pracovní vytíženost otců, která se někdy zvýší tak, aby částečně nahradila absenci příjmu ženy. Tím pádem mívají na svého potomka čas až večer po návratu ze zaměstnání. Malé dítě v této době někdy už spí nebo je unavené a nepříjemné. Otec se tak po nějaké době může cítit jako cizinec. Dítě dělá pokroky, které otci unikají. Dalším významným důvodem "vyhoštění" je přístup, že matka má přirozeně k dítěti blíž a že by se otec neuměl o dítě správně postarat. Tento přístup sdílí často matka, otec i nejbližší okolí (přátelé, širší rodina). Projevuje se narážkami typu: "Ukaž, já to radši udělám sama." "Jak ho to proboha držíš." Je pravda, že otcové při prvním kontaktu vypadají někdy dosti neohrabaně. To souvisí s jejich dosavadní zkušeností, během které se nejspíš, na rozdíl od žen, nemuseli starat o mladší sourozence nebo jiné příbuzné. S. Biddulph popisuje důvody otcovské "neohrabanosti": "Jednou z příčin naší bezradnosti je nedostatek vhodných příkladů - mnoho mužů mělo otce, kteří se ve výchově příliš neangažovali a svým synům se jevili jako cizí pánové šustící novinami v rohu obývacího pokoje a občas kvůli něčemu rozčilení. Neměli jsme zkrátka dost vzorů, od nichž bychom se mohli otcovskému chování naučit" (Biddulph, S., 1999, s. 113). Z toho vyplývá, že je možné změnit schopnost mužů starat se o své potomky. Jde jen o zkušenost, kterou otcové musí získat, a dovednosti, které se mohou naučit, stejně jako se je během života učily ženy. Velkou roli hraje i zmíněná nedůvěra okolí a samotného otce, která znesnadňuje jeho pokusy pečovat o svého potomka. Není divu, že i otcové, kteří by o podíl na péči stáli, raději zůstávají ve své roli pasivních členů pozorujících komunikaci matky a dítěte.

Opravdu má novorozenec k matce blíž?

Druhou věcí ale zůstává otázka, jestli má dítě k matce blíž. Jistě je potřeba vzít v úvahu, že dítě se v těle matky 9 měsíců vyvíjí. Během té doby dostává z jejího těla všechno, co potřebuje. Dá se říci, že v tuto dobu opravdu má k matce blíž, protože je uvnitř jejího těla. I když je pravda, že ještě před narozením dítě rozeznává různé hlasy, takže může vnímat i hlas otce. Po narození dítě vyžaduje péči, potřebuje uspokojovat základní potřeby jako pít, jíst, cítit se bezpečně apod. Prvního půl roku dítě vnímá pečující osobu nebo osoby jako prostředí, které ho obklopuje. To znamená, že nerozeznává, která osoba o ně zrovna pečuje. Dítě vnímá hlad a žízeň jako napětí, to vyvolá pláč jako projev nespokojenosti. Když pak přijde naplnění potřeby (tzn. dítě dostane najíst), dítě je opět spokojené. Zásahy pečujících osob vnímá jako reakce prostředí vyvolané jeho pláčem. Pokud je prostředí chápavé (tzn. přichází uspokojování potřeb dítěte), dítě se dobře vyvíjí. Zhruba v 7. měsíci si dítě vytváří specifický vztah k pečující osobě, který je velmi významný pro jeho zdravý vývoj. To znamená, že dítě se naučí vnímat osobu, která se o něj nejvíce stará, se kterou tráví nejvíce času. Tím pádem se nemusí jednat o matku, ale klidně o otce nebo jinou osobu. V chování dítěte se tato změna projeví tím, že dítě vyžaduje přítomnost dotyčné osoby. K tomuto poznání přispěl významně psychoanalyticky zaměřený badatel René Spitz (Spitz, R. in Langmeier, J., 1998, s. 60), další výzkumy jej potvrzovaly. Nutno říci, že se v literatuře zdůrazňuje právě jeden vztah, který dítě naváže s pečující osobou. Je kladen důraz na funkci prvního vztahu, díky kterému se dítě v podstatě naučí vytvářet si další vztahy. Výzkumy, které by zjišťovaly, jak to probíhá, když se o dítě rovnocenně starají dva lidé, se příliš neobjevují. To je zřejmě dáno klasickým pojetím, že alespoň v prvním roce je to hlavně matka (biologická či adoptivní), kdo o dítě pečuje. Může také hrát roli fakt, že je v podstatě nemožné, aby se o dítě starali oba dva rodiče stejně, protože by si to nemohli z finančních důvodů dovolit. S tím souvisí možnost, že z hlediska využití pracovních sil by stejná péče obou rodičů byla chápána jako nežádoucí. Proto je možno chápat jako účelové zdůrazňování potřeby jednoho vnímavého rodiče, který se bude o dítě starat většinu času. Z mála zmínek, které je možno v literatuře nalézt, vyplývá, že dítě v 7. měsíci je schopno udržovat více vztahů. R. Smahel uvádí, že v 18. měsíci má téměř třetina dětí vytvořen vztah například k sousedům, babičce a dědečkovi, tedy i ke vzdálenějším osobám.

Role otce v knihách o výchově

Přístup, který vnímá otce jako vedlejšího v prvních letech života dítěte, se významně projevuje v knihách o výchově. Objevují se v nich mnohem častěji zmínky o matkách, obrázky a fotky žen. Více se apeluje směrem k matkám než k rodičům. Například v knize R. Smahela Domov prožít - domov vytvářet je kapitolka zaměřená na téma, jak s novorozencem navázat kontakt. I když je logické, že se tato otázka týká obou rodičů, její název zní "Kontakt matky s dítětem". Je pravda, že v téže knize se objevuje kapitolka Moderní otec, která jasně říká, že by péče měla být rozdělena mezi oba rodiče. "Moderní otec je otec, který přebírá odpovědnost za všeobecné zabezpečení svého dítěte. Dnes je stále méně otců, kteří by se odcizovali svým dětem a odpírali si všechny pěkné rodinné okamžiky, a co nejdůležitější, ochudili by se o radost z toho, jak děti rostou. Moderní otec je spíše aktivní než pasivní. Den si organizuje tak, aby se brzy vrátil z práce a viděl své děti. Tráví s nimi čas při hře, ukazuje jim nové věci, pomáhá jim v jejich zálibách, bere je s sebou tam, kde se i on sám cítí dobře. Od prvního dne se podílí na péči o novorozence, přebaluje ho, vstává uprostřed noci, aby ho nakrmil, pomáhá při koupání, později mu čte pohádky, hraje si s ním a zpívá mu před spaním. Moderní otec není cizincem, jenž se sem tam ukáže. Je rodičem na plný úvazek a každý člen rodiny přitom získává" (Smahel, R., 1995, s. 45). Tento úryvek zní možná optimisticky, ale také idealisticky. I když autor takto vidí roli moderního otce, během dalšího textu se to už tolik neprojevuje. Objevují se věty jako "Matka nemá ztrácet čas vařením jídla, které dítě momentálně nechce" (s. 52), "Matky by se nikdy neměly trápit tím, že jejich dítě dostatečně nejedlo (..) Matka si má uvědomit, že nemůže dítěti vnucovat svoji vůli" (s. 51). U obecnějších pravidel používá autor pojem rodiče nebo "neměli bychom, neměli byste". Zdá se, že se autor snaží dostát "modernímu" trendu, kdy se rodiče dělí o péči o potomka, ale stále předpokládá větší aktivitu matky. Otec vystupuje v rámci rodičů jako anonymní "pracovní síla". Co se týče vztahu matka - dítě, drží se tradičního pojetí. "Mnozí badatelé ukazují, jak matka intuitivně vystihuje optimální polohu dítěte, která přispívá k jeho zvýšené bdělosti, a tedy i k pohotovosti ke kontaktu, a jak dovedně ho drží, i když je to třeba její prvé dítě a nikdy se tomu neučila" (s. 28). Autor ignoruje možnost, že se žena mnoho dovedností spojených s péčí o děti učí během života a že má více příležitostí přicházet s nimi do kontaktu, na rozdíl od muže. Místo toho předpokládá mateřský instinkt, díky kterému matka skvěle pečuje o své dítě. "Dítě tvoří s matkou symbiotický vztah a má získat základní důvěru ve svět i základní předpoklady pro pozdější schopnost žít v plnohodnotných mezilidských vztazích. Nedá-li matka svému dítěti v prvním roce dostatek péče, něhy a celkové blízkosti, vytvoří u něj základní nedůvěru v sebe, nedůvěru ke druhým lidem i celému světu." (s. 31). Autor správně zdůrazňuje klíčový význam prvního roku pro schopnost dítěte dobře se vyvíjet a vytvářet kvalitní mezilidské vztahy. Bohužel tento významný úkol vztahuje čistě k matce, které připisuje hlavní důležitost. V tomto smyslu se drží tradičního pojetí, které je už překonané, jak už bylo výše naznačeno. Z. Matějček se zabývá náhradní rodinnou péčí a zdůrazňuje důležitost vřelé, vnímavé a stálé péče během prvních let života bez ohledu na to, jestli ji poskytu0je biologická matka nebo jiná osoba. I když Matějček pro tuto příležitost používá pojem "mateřská osoba", takže potřebné péči jiné osoby připisuje "mateřské" rysy. To znamená, že pokud "mateřskou" péči poskytuje jiná osoba (např. otec), jedná se o náhražku matky. I v tomto pojetí tedy přetrvává tradiční důraz na matku jako pečující osobu, která v nejhorším případě může být nahrazena jinou osobou, která bude usilovat o stejně "mateřskou" péči. Situace, kdy o dítě nepečuje matka, je tedy chápána jako krize, ne jako rovnocenná alternativa.

Zdá se, že knihy o výchově malých dětí vysílají k otcům rozporuplné signály. Na jednu stranu se snaží apelovat na důležitost jejich aktivity v rodině a angažovanost ve výchově dětí. Na druhou stranu často zdůrazňují zvláštní schopnosti a dovednosti matky a vůbec její lepší předpoklady. Přesto se někdy v knihách objevují kapitoly o důležitosti rozdělení péče o děti mezi oba rodiče. Pravda bohužel ale je, že málokdy se vztahují ke spokojenosti matek a otců a k rovnému rozdělení prací v domácnosti. Spíše se zdůrazňuje potřeba přítomnosti otců, aby si jejich synové mohli osvojit mužskou roli. A aby tak jako muži uspěli ve světě, aby se naučili poslou-chat autoritu. Často se nepřítomnost otce v rodině chápe jako rizikový faktor, který zvyšuje pravdě-podobnost, že potomci nebudou dodržovat normy společnosti (vý-skyt závislostí, kriminality apod.). Podobně je tomu u dcer, které podle knih své otce potřebují, aby se naučily chovat k mužům. Zdá se, že důvody důležitosti otce v rodině většina knih chápe hlavně normativně. Mimo jiné knihy upevňují chápání nukleární rodiny jako jediné správné, jiné varianty buď vůbec nezmiňují nebo jenom jako krizové možnosti, které v každém případě ochuzují dítě. V tomto smyslu je třeba připomenout, že model nukleární rodiny je jednou možností. Jako další variantu můžeme jmenovat komunitu, ve které bude péče o děti záležitostí nejen rodičů, ale všech členů společenství. Nebo lze zmínit soužití dvou lidí stejného pohlaví, které může být stejně dobrým domovem.

Knihy také někdy chápou otce (respektive úplnou nukleární rodinu) jako záruku, že potomci úspěšně procházejí socializací. To zjednodušeně znamená, že přijmou hodnoty a normy společnosti a budou se jimi řídit. Pár příkladů na ukázku: "Otcova nepřítomnost zraňuje a poškozuje i dcery, ale syny doslova ničí. Ať už tito chlapci projevují frustraci agresivním chováním, nebo se ji snaží kompenzovat tím, že jsou stále v patách mamince, bez modelů chování se mužskou roli nenaučí. (…) Jestliže David má ve škole paní učitelku, žije jen s maminkou, občas ho pohlídá babička a z ostatních lidí vídá maminčiny kamarádky, které k nim přijdou občas na návštěvu, nemůže se z mužské role naučit vůbec nic. Nedostatek mužů v životě chlapců je v naší společnosti velkým problémem" (Biddulph, S., 1999, s. 109). "Příklon všech otců k pozitivnějšímu, inteligentnějšímu naplnění jejich otcovské role by změnil celou společnost k lepšímu. Efektivnější otcovství by mohlo fakticky odstranit takové problémy ohrožující lidstvo, jako zločinnost, užívání drog a násilí" (Yablonsky, L., 1990, s. 11). "Tátové udržují puberťáky v lati. Možná, že měl Freud pravdu: statisticky je dospívající chlapec bez otce v průšvihu" (Kropp, P., 2001, s. 177). Dá se říci, že knihy přinášejí pozitiva v tom, že podporují otce v jejich zájmu o potomky a že jim dodávají odvahu přiblížit se jim. Jejich význam pro děti vyrovnávají s důležitostí matky, nesnižují jejich hodnotu. Negativní jsou důvody, pro které otce "vyzdvihují". Kvůli vytvoření mužských rolí chlapců a jejich správnému fungování, objevují skryté schopnosti milujících otců. Zdůrazňují přínos otců v oblasti výkonu, praktických dovedností, intelektových schopností potomků. Vliv otců a matek zůstává v pojetí těchto knih nadále jasně rozdělen na mužské a žen-ské záležitosti, do kterých mají podle pohlaví zasvětit své po-tomky. Mnoh-dy se tyto knihy ohánějí výzkumy, které byly provedeny na renomova-ných klinikách. Je potřeba brát v úvahu, že většina výzkumů vychází z převažujícího názoru ve společnosti nebo z představy výzkumníka. Mohou být dobrým prostředkem k propagandě určitého přístupu, jak se ukázalo nejen ve výchově dětí.

Závěr

Závěrem bych chtěla říci, že cílem tohoto textu bylo vyvrátit představu, že novorozené dítě vytváří s matkou nějaký zvláštní vztah, ze kterého otec vypadává. Tento přístup vychází ze zažitých stereotypů, které se nezakládají na žádných důkazech. S tím souvisí další cíl tohoto článku, tedy připomenout, že patriarchální uspořádání společnosti neomezuje jen ženy, ale i muže. To znamená, že existující stereotypy mohou i mužům přinášet nevýhody, které si často nemusí vůbec uvědomovat. Tento problém je jen jeden z nich. Dítě je stejně matky jako otce, záleží jen na nich, jak se o ně budou starat. Rovnocenně rozdělená péče o novorozence přináší pozitiva matce, otci i dítěti. Narození dítěte tak nemusí znamenat narušení partnerského vztahu, jak se někdy uvádí v literatuře. Samozřejmě rovný přístup k péči o potomka odtajemňuje narození nového tvora.

Co může pro vylepšení této situace udělat každý/á z nás? Pokud máme děti, můžeme se snažit překonat ve svém jednání zažité stereotypy. Pokud ne, dodávejme odvahu otcům i matkám, aby si péči o potomka dokázali/y rozdělit mezi sebe bez předsudků vůči schopnostem druhého rodiče. Podporujme matky, aby nepodceňovaly otce, a otce, aby si věřili a nebáli se přijmout na sebe zodpovědnost za starost o potomka.

Zdroj:

Kropp, P.: Rodičem bez nerváků, NLN, 2001

Matějček, Z.: Co, kdy a jak ve výchově dětí, Portál, Praha 1996

Biddulph, S.: Tajemství výchovy šťastných dětí, Portál, Praha 1999

Smahel, R.: Domov prožít - domov vytvářet, Matice cyrilometodějská, Olomouc 1995

Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie, GRADA, 1998

Yablonsky, L.: Otcové a synové, Portál, Praha 1995


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.