Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Bereme co je

Věra Nosková

Hrdinka beletrie Bereme co je je mladá, půvabná, sečtělá a bystrá. Lepší startovní vybavení do života si lze těžko představit. Ale zasaďme takovou bytost do menšího průmyslového města a do časů pod knutou farizejské, slídilské partaje, nechme ji projít očistcem paranoidní matky, která se znechucením sleduje, jak dcera vrůstá do podoby a povahy kdysi zavrženého promiskuitního krasavce a zjistíme, že její přednosti ji spíš znevýhodňují. Pavla po svém vzdáleném a "mlčícím" genetickém otci marně touží, stejně jako po lásce a životě v Praze. Po útěku z domova nachází na čas útočiště u pohrdaných figurek městečka, poté ji život na "společenském smetišti" za přispění bohéma a alkoholika Mikiho připraví psychické zhroucení a pobyt v psychiatrické léčebně. Rozjede se na Slovensko, hledat své genetické kořeny. Setkává se se světem pracovitých a obětavých venkovanů, jméno jejího nedávno zemřelého otce, který tu byl velmi oblíbený, jí všude otevírá dveře a srdce, ale nepokoj ji žene dál. Praha je další sen, který si na realitě "vydupe", ovšem splní se ve zkarikované podobě. Navzdory všemu hrdinka plnokrevně, i když mnohdy se sebeironií a sarkasmem, přijímá vše co ji potká, s vědomím, že se nám stávají věci, které se nám podobají. Bereme co je je čtivý, otevřený román o draní se ke svobodě, o touze po intimitě a laskavém vztahu, o vitalitě mládí. Líčí sugestivně bizarní setkávání a pestré zvraty na hrdinčině cestě. Je humorný, pestrý ději i postavami, přemýšlivý. A zobrazuje, dnes už neuvěřitelnou, dobu formující a deformující mládí dnešních padesátníků. Bereme co je je třetí vydaná beletrie novinářky a spisovatelky Věry Noskové.

Pokud knihu nenaleznete v knihkupectví, je možné si objednat na adrese lano@centrum.cz. Cena 120 korun.

Ukázky:

..........

Odbočila jsem k jódlování a k zásadním záchodovým obrázkům, ale musím se vrátit ke dvojici geneticky spřízněných jedinců kráčejících parkem na houpačky. Tak tedy: kráčeli jsme velmi vzpřímeni, tmavovlasí, štíhlí, se slonovinově bílou pletí a zelenýma očima, zjevní tajnůstkáři, vášniví tvorové s klidnými způsoby a mluvou. Rozumbradové, trochu moc fabulující, se sklony ke lhavosti a s kočovnou potřebou změny.

"Vierka, čo keby sme spolu odjeli k mojej mame na Slovensko. Je to tvoja stará mama. Babička, vieš?" Řekl muž-táta, samozřejmě slovensky, protože aj Slovákom bol.

"Je tam na tom Slovensku orel, hrad na skále a vysoká hora... Je?"

"Ako to vieš?" zasmál se nevěřícně. "Hej, toto všetko a tiež aj iné také. Dedo chova včielky, mame aj koňa, ovce, kozy, sliepky aj mačky. V lesoch žije medveď... Ale museli bysme jít teraz rýchlo na nádražie."

"Řekneme to mamince?"

"Nie. Som predsa tvoj oco," řekl pevně a vzdorovitě, jako by se k tomu právě rozhodl.

A tak jsme vyrazili. Vlak klapal a duněl v uších i v mých útrobách, jeho rytmus se mě zmocnil. Kolem něj se valily obrazy neznámých krajin, navlékal je jako jehla s nití korálky, ale ony z něj na konci zase spadávaly, aby zůstaly na svém místě pro jiné oči. Hltala jsem je se srdcem zjitřeným, protože okamžitě po zhlédnutí mizely, aniž jsem mohla okusit jejich vůni, pohladit osení, položit dlaň krávě na tlamu, pustit se po bílé cestě k obzoru, ohřát se pod medovým sluncem. Pohyb prostorem nás opájel, nomádské geny v nás tiše ržály, oči se nám zvětšily, zjasněly. Otec mě s úsměvem pozoroval a hrál si nevěřícně s mou pětiletou tlapkou. Jeho neskrývaná náklonnost mě naplnila šťastným klidem a jistotou.

Vjeli jsme do obřího nádraží s desítkami kolejí, vypadaly jako nekonečné žebříky, žebříky položené do krajin, do měst, oblýskané, neúnavně sloužící realitě i snům. Praha byla další sen, který jsem dosud nikdy nesnila, chyběl mi materiál. Kaňony ulic lemovaly kvádry neskutečně velkých domů. Proudila v nich řeka chodců a řeka aut, protýkaná červenými cinkajícími tramvajemi. V hospodě mi kdosi přinesl vzácný šnycl a nevybídl ke spěchu. Pak mě otec zavedl kamsi do setmělého sálu a před očima mi vypukl první film. Vida, sny nemusí být jenom v hlavě, dají se vyrobit, zviditelnit, ukázat dalším lidem. Trnkovy loutky s jemnou výmluvnou tváří mi uhranuly. Vždycky budu milovat filmy a budu jednou žít v Praze, umiňovala jsem si s nadšením, když mě táta vedl zpět na nádraží, protože na nás ještě čekalo bájné Slovensko. Čas byl nekonečný, vysoký a plavý, život se změnil, zezlátl, naplnil obsahem, barvami, dějem. Nadšení se podobalo horečce, blábolilo mi pod čelem, smála jsem se, i když nebylo zrovna čemu. Začíná totiž to pravé. Tušila jsem už nějaký čas, že je jaksi možné žít svobodně a přijímat lačně svět, a tu to je. Štěstí je stav, který mi nedělá problémy, umím ho snadno nahodit a jedu v něm jako vydra v proudu.

Kradli jsme se navzdory výstražným tabulkám přes koleje ke svému vlaku. Byla už tma a otec usoudil, že si nás nikdo nevšimne. Sluch náhle ťal ostrý hvizd nádražáka. Zvedl mě do náruče a přidal do kroku. Nádražák také a s ním další dva chlapi. Objala jsem pevněji tátův krk a přitiskla se spánkem k jeho tváři, ucítila jsem uklidňující vůni peprmintu. Čapli nás a odvedli do služebny, v níž se během okamžiku namnožily modré nádražácké a také zelené uniformy.

"Jo, měli jsme hlášku. Věděli jsme vo nich. Jo, máme je. Jasně, zařídím. Ale co s tou holkou? No dobře. Provedu," říká do černého sluchátka muž s červenými výložkami.

A táty se přísně vyptávají a pak ho odvádějí, zatímco mě musí násilím držet, cukám se a bulím zasažena nepochopitelným zvratem. Táta se po mně stále otáčí. Jenže nemůže mi zamávat, utřít od slz mokrý obličej, protože má na rukou pouta. Pouta vidím poprvé, otce naposled. Ale spíš by se ustrnuly zdi kolem než chlapi cítící lovecké uspokojení z rychle provedeného zátahu, neboť možná vedou potenciálního vraha! Matka a babička té uřvané holky už dopoledne daly impuls k celostátnímu pátrání. Ten navoněnej frajer jim prej měl říct: jestli mi soud dceru nedá, radši ji zabiju. Že mu ji matka přesto svěřila, to je sice divné, ale není to moje starost, uvažoval velitel akce. Fakt je, že se krasavec šel s dcerou jakoby rozloučit a přitom ji unesl. Povedený otecko si mohl spočítat, že ho budeme hledat. A přesto na sebe krásně upozornil tím, že vkročil s tím svištěm na koleje, když je to výslovně zakázané. Nu což, bratia Slováci jsou horké hlavy, ale zas jim to míň pálí - uzavřel své úvahy velící příslušník.

Probudila jsem se s mokrými tvářemi a s nudlí. Kolem spaly odložené děti, růžolící žlutovlasá holka na mě kulila blankytné oči, u stěny se povaloval hadrový šašek s křečovitým šklebem. Jako když je vyčaruje, objevily se matka s babičkou. Vypadaly přepadle, ale ničemu se nedivily. Vyvedly mě ven, strčily do taxíku a vítězně odvezly do Strakonic. Za tu noční cestu daly taxikáři svůj měsíční plat. Kromě strachu a vzteku jsem jim přivodila finanční újmu. Budou mi prošustrovanou mzdu vyčítat ještě za patnáct let.

Z parku hejkají dutými hlasy hrdličky. Z hrnku voní melta a k ní jsem dostala sváteční koblížek. Je nedělní ráno, den po únosu a matka s babičkou kolem mě nerozhodně krouží, zatímco děda popotahuje na štokrleti u plotny a nervácky je vybízí: tak už himl hergot krucinál fagot spusťte.

"Hele, Pavlínko," začala vždy iniciativnější babička. "Abys to věděla... Musíš to vědět. I když seš eště malá holka. Ten tvuj povedenej tatínek na tebe nejspíš nechce platit, rozumíš. Poprvé se mu to nepovedlo, ale podruhý... Vodvleče tě na Slovensko!"

"Já bych se tam chtěla podívat," hlesla jsem.

Babičku to nevinné přiznání hrozně rozčílilo. Obličej jí ztmavl. Vytáhla mě od stolu doprostřed kuchyně jako na pranýř a hlas jí vibroval nerváctvím:

"Tak ty chceš na Slovensko, jo?! Mezi ty jeho parchanty! Víš, co bys tam dělala? Leda tak pásla kozy! A chodila furt za flanďákem! Víš, jak jsou ubohý?! Když si vzpomenu, jak jsem... Víš, jak..." Babička se zalyká hořkými vzpomínkami, nejspíš na tom obávaném Slovensku cosi hrozného prožila.

Stála jsem se sklopenou hlavou a sledovala, jak z koblížku, který jsem nestačila odložit, kane na kobereček červená marmeláda. Ještě před dvěma dny jsem nevěděla, že nějakého otce mám. Náhle se odkudsi vynořil, ale byl mi po ukázání vzápětí odňat a nahrazen přídělem nenávisti, nerváctví, objevila se nová slova, která se mi nikdo nenamáhal objasnit: Slovensko, flanďák, vodvleče... Jakým právem tihle lidé přeťali naši cestu za krajinami z mých snů? To oni na nás poštvali esenbáky, nijak se tím netajili. Nechala jsem sebou trpně cloumat a klíčilo ve mně pohrdání a nenávist.

A tu se mi zpod čela poprvé ozval skřítek glosátor, s nímž jsem později navázala celoživotní dialog: Jenže to se nesmí, nenávidět matku a její rodiče, připomněl.

Co cítím, to cítím, ať mě třeba utlučou, odsekla jsem.

Nemusí vědět, co cítíš, je to jen tvoje věc, poradil mi.

Na to jsem vděčně přikývla, a tak byl počat můj tichovodní život.

Ale ano, cítím dodnes, že tahle životní strategie není právě imponující. Jenže upřímný a otevřený může být silný, nezávislý, svobodný tvor nebo naopak odsouzenec na popravišti, který už nemá co ztratit. Byla jsem pětiletá holka, do omrzení cepovaná k poslušnosti a nacházela jsem se v obklíčení tří dospělých nerváčků, kteří se mnou nehráli poctivě. Zoufale totiž potřebovali, abych se přimkla na jejich stranu proti straně protivné. Všichni tihle manipulanti, počínaje rodiči a konče diktátory, používají tytéž metody. Lež, vypjaté emoce, sliby, výhrůžky, očerňování nepřítele, psychologický nátlak.

Říkám nerváčkům alespoň v duchu: ráda bych poznala parchanty a ráda bych si s nimi hrála, určitě by to byla legrace pást kozy, a abyste věděli, zajímá mě, co se skrývá pod slovem flanďák. Co kdybych jim prozradila, že ten muž-otec je hodný a laskavý, jak oni nedokážou?! Křičeli by na mě pak jistě všichni tři, ve vzduchu by zasvištěly důtky a ta ohavná scéna by se táhla celé odpoledne.

Tyhle dva dny byly prostě přelomové. Z poslušného přičmoudlého andílka se vyloupával zraňovaný holý tvor, krab poustevníček. Pátral spěšně po dně, hledal ulity, kamínky, tvrdý materiál, aby se obalil proti nepřátelům. Ne že bych se zpětně litovala. Když nahlédneme do surovostí života, jsme mu blíž.

Důtky visely na věšáčku za dveřmi spolu s kabáty a zplihlým, jemně zatuchlým, nenošeným pánským županem. Snad každá rodina má někde takovou zapomenutou, neužívanou věc. Představovala jsem si, že župan je tajný pozorovatel dění v téhle rodině a myslí si o tom své. Při vypjatých scénách těch rozčilujících dní jsem po něm občas nenápadně koukla. Zobrazoval stav a náladu pokračujícím plihnutím a rezignací. Důtkami později milovaná babička občas pošvihávala za mými zády. Hrozně jsem se totiž loudala se snídaní a ona spěchala do fabriky, musela být u nemilosrdných píchaček před šestou. Mučila jsem ji nerada, dodnes neumím rychle jíst. Nemohla mi navíc jídlo prostě sebrat, protože jsem byla hubená a podezíraná z hrozící tuberkulózy. Nikdy mě nakonec nešvihla, ale kdyby švihla, bylo by to snad lepší než to neurotické chvění kožených řemínků. Abych bránila stresem týrané drůbky, obrnila jsem se během jídla lhostejností a pohrdáním. Otrokářský nástroj byl prý kdysi pořízen na pejska, kterého chovali v Heimat a na něhož vzpomínali s uslzeným dojetím. Proč si na milované zvíře pořídili důtky, nedokázali vysvětlit.

Stojím tedy na pranýři uprostřed kuchyně a nikdo nevidí, že na kobereček stéká džem z nakousnutého koblížku. Vládne vibrující mlčení. Po minutě si babička vzpomněla na trumfový argument.

"Nebo tě třeba i klepne."

"Klepne..." opakovala jsem užasle. "Kdo?"

"Ten tvuj povedenej tatínek. Jo, klepne. Sekyrkou. A budeme mít po holčičce."

"Proč by to dělal?"

"Ježíšmajrá, to je s tebou domluva! Nejspíš aby ušetřil, no," přidává se matka, které se nervácká scéna sice zajídá, ale je přesvědčena o její užitečnosti. Jak jinak holku chránit? Ať ji chrání vlastní strach.

Po letech jsem ve starých dokladech objevila mrňavou fotečku. Poznala jsem se. Byly mi na ní asi dva roky, seděla jsem obkročmo na velkém černém psovi, za mnou trčel štít neznámého domku. Na rubu bylo napsané: Pavla sediac na Duňovi. Slovensko, Ochtiná. Užasla jsem. Už jsem měla těch jejich tajností tak akorát, takže jsem se vzácně naštvala a přinutila vídeňskou babičku k výpovědi. Přišívala právě v komoře na prostěradlo záplatu, když jsem jí strčila fotečku pod nos. Přiznala všechno. Jako by pro ni byla úleva začít konečně vypovídat.

"Dobře, máš to vědět, holka nešťastná. Je to tak, jako batole jsi pobejvala asi rok s mámou na Slovensku. Ten tvůj povedenej otecko se zatím poflakoval a kurvil na vojně," neodpustila si.

Také ona sama se za námi jednou rozjela, aby zjistila, jak žije její jediné dítě a jediná vnučka, byla zvědavá i na exotickou spolutchyni. Propast mezi kulturami, které ženám v jejich prostředí vešly do krve, je ovšem všechny znechutila. Slovenská babička byla pobožná a ničila ji proklamovaná bezbožnost nevesty. Opakovaně Černou růži vyzývala k návštěvě místního kostelíka, téměř se hroutila z pohoršení sousedek a kárání farára. Matka divoce a s pohrdáním návštěvu svatostánku odmítala. Slovenská babička upřednostňovala lidovou medicínu. Jednou u mě zase propukl zánět středního ucha. Řvala jsem bolestí ve dne i v noci. A babička mě potají lidově léčila. Matka ji přistihla ve chvíli, kdy mi dávala pít z láhve tekutinu s žlutějším zabarvením, než mívá čaj. Babička Julie přiznala, že je to její vlastní moč, prý běžný lidový lék. Jak se měla dostat přes mé nebohé batolecí drůbky do ušní dutiny k zánětu pod skalní kostí, lidem promyšleno nebylo. Stará Julča věřila ve fyzickou existenci a stálou přítomnost pohádkových postav. Nevyšla by večer na paseku kvůli trdlujícím vílám, v lese si dávala pozor na hejkala a u vody čula skrytého vodníka. V dutinách mohutných stromů bytovali dílem trpaslíci a dílem čarodějnice. A co byla obyčejná léčivá moč proti víle tančící kolem půlnoci na okolních lukách nebo proti domácímu skřítkovi, který jí zašantročil brýle?

Následoval matčin hysterický záchvat, hádka, přetahování o láhev s čuránkami a málem rvačka, to všechno se zvukovou kulisou mého řevu. Babička křičela cosi o moudrosti předků a Mína o skrblictví holých zadků. Nakonec matka došla pro lékaře, který mě z bolesti vysvobodil propíchnutím bubínku.

Těsně před odjezdem do civilizovanějších Čech přijel na opušťák krásný vojáček. Z té chvíle mám první vzpomínku svého života. Mladičký, nevšední oco tancoval se mnou v náruči při cimbálovce v ochtinské krčmě na cikánské svatbě. Joj, miluju čardáš! Myslela jsem si, že si pamatuju jen nějaký sen, ale babička mi potvrdila, že to byl holý fakt. Však si pro něj ženské také došly a tu pitomou zábavu mu zatrhly.

..........

Od chvíle bájného únosu až do těchto dní udržovaly mé babičky písemný styk. Ta blízká v naprostém utajení. Kdyby jen to! Posílaly si balíky. Vídeňská babička posílala na Slovensko oblečení, z něhož jsem vyrostla, občas splašila hadříky a botky i po jiných dětech, slovenská babička se jí odvděčovala hospodářskými přebytky, posílala občas med, jablka a ořechy. V adventu bylo u nás ořechů vždycky dost, počítalo se s tím, že je babička prostě nějak sežene. Louskala jsem je a nevěděla, že je sbíral můj otec, že je vyloupával z měkké, zelené, hnědě barvící slupky. Psát jsme si nesměli, setkat jsme se nesměli, otci bylo jen umožněno aby na mě posílal alimenty a každý rok loupal pro naši rodinu ořechy. A já jsem to nesměla vědět! Naše otisky prstů se na některých plodech jistě překrývaly, dotýkala jsem se jeho doteků a netušila jsem to, oba jsme uvízli v pavučinách falší, manipulací a cizích záměrů. V babiččině ložnici jednou přibyly pestře proužkované běhouny, zjevně ruční výroby. Až tady mi řekli, že jejich utkání zařídila babička Julča. Vídeňská babička jí zase vypisovala starosti, které se mnou doma mají. To tedy musely být zprávy! Ta blůzka se zelenými proužky, kterou napíná sestřin útlý hrudník, bývala moje. Skončily tu i šaty z tanečních, které jsem odložila, neboť vyšly z módy.

"Půjdeš letos do tanečních?" ptám se, abych se vylomila z hořkého úžasu nad farizejskou hrou, kterou se mnou babička s matkou hrály.

"Přihlásila ses do tanečních?" opakuju zdvořilou otázku, protože nejstarší sestřička nereaguje.

Chvíli trvá, než pochopí, o čem to mluvím, a mně trvá další rozpačitou minutu, než pochopím, že ona hned nepochopila. Ano, slyšela o nich. Taneční ovšem bývají ve městě. Musela by z dědiny dojíždět. Je špatné spojení. A vůbec, peníze budou přece třeba na jídlo a ošacení sester. Kdybych radši mlčela!

Zkusila jsem si představit, že by se otci dávný únos povedl, a soud by pak zázrakem přehodnotil své rozhodnutí, že by mě Zploditelka odvrhla, vzdala se mně… Žila bych nejspíš s polosestrami a macechou v tomhle přebarveném domku. Nejspíš i přede mnou by se oco schovával do své primitivní pracovny. I s těmi všemi výhodnými geny bystrosti, zvídavosti a jistého půvabu - před sebou nemusím dělat skromnou - bych byla redukována především na pracovní sílu. Tady se nekonají vzpoury, nerecitují beatnici, nečtou knížky, tady se zřídkakdy studuje a sní. Z Ochtiné se nejezdí na prázdniny, na dovolenou, neznají tu slova jako rekreace, volný čas, flám, flirt, metafora, symfonie, surrealismus, beatnici, džez, chandra, euforie, satori… Byla bych kýmsi jiným. A možná bych snila o vzdálené matce a snadnějším životě v dalekých Čechách. Ano, snila bych nepříčetně o tajemné matce, která pěkně zpívá a já to po ní zdědila, říkali jí kdysi Schwarze Rose, o matce, která umí háčkovat záclony a německý těsnopis, tesknila bych po životě ve městě s dvěma kinosály, o tanečních a studiu s maturitou… Ta představa mě vykolejila. Prostoupil mě úžas, hltala jsem každé slovo, barvu, pach, mimiku, štosovala jsem v sobě obrazy těch chvil, protože to byl velký zážitek prozření, poznání, že bizarnost světa a náhodnost dějů, které ovšem mají osudové následky, je vlastně jeho základní vlastností. Moje úzkostná snaha držet se reality, nedělat si o ničem iluze, sahat bez sebelítosti po téměř vždy nepříjemné pravdě byla realitou vysmáta. Nikdy nemůžu být dost skeptikem a realistou. Stačí, že mi okolí cosi nalže, cosi důležitého zamlčí a náhle stavím své emoce, snění a životní plány jako šikmou, chatrnou věž na písečném základě. Nic není úplně normální a samozřejmé a máloco závisí jen na našem chtění a vůli. Pomyslela jsem si hořce, že kdybych tohle nevěděla, bylo by mi líp.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.