Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

K rozhodování o výživném pro manželku I

Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 504/2003 - 68, 15 Co 505/2003 ze dne 30. března 2004

Městský soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Adamičkové a soudců JUDr. Zoji Dvořákové a JUDr. Heleny Koucké ve věci žalobkyně M. R. bytem v …, ……., právně zast. JUDr. M. V., advokátkou se sídlem v ….., ……., proti žalovanému Ing. J. R., bytem v …., ….., právně zast. Mgr. O. L., advokátem se sídlem v ……, ……, o určení výživného pro manželku, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 11. 7. 2002, čj. 21 C 117/2003-32, takto:

Rozsudek soudu I. stupně doplněný rozsudkem ze dne 23. 9. 2003 se v napadených výrocích o výživném mění tak, že se žaloba zamítá.

Ve výroku o soudním poplatku se rozsudek mění tak, že se povinnost k zaplacení soudního poplatku žalovanému neukládá.

Ve výroku o nákladech řízení se rozsudek mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů v odvolacím řízení.

Odůvodnění:

Soud I. stupně rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně vůči žalovanému domáhala přiznání výživného ve výši 15.000,- Kč měsíčně s tím, že je sama bez příjmů a bez zaměstnání a celodenně pečuje o malého syna účastníků, zatímco žalovaný jako podnikatel vydělává vysoké částky a žalobkyni dává pouze 5.000,- Kč měsíčně na domácnost a platí náklady spojené s užíváním bytu; žalovaný se žalobě bránil s tím, že životní úroveň manželů je stejná a navíc žalobkyni nic nebrání v tom, aby byla zaměstnána a příjem rodiny zvýšila svým výdělkem. Soud vzal v řízení za prokázané, že manželství účastníků trvá, i když vztahy mezi manžely jsou podstatným způsobem narušeny; žalobkyně není výdělečně činnou nikoli vlastní vinou, když je evidována na Úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání; účastníci vedou společnou domácnost, když náklady bydlení v témže bytě platí žalovaný, náklady provozu domácnosti hradí částečně každý z manželů, žalovaný dává žalobkyni měsíčně 5.000,- Kč a sám platí náklady spojené s předškolní docházkou syna účastníků a s jeho aktivitami ve volném čase, když syna denně odpoledne ze školy vyzvedává; žalobkyně nemá jiné než základní, běžné potřeby; každý z účastníků je vlastníkem nemovitosti - domu, avšak dům patřící žalobkyni je neobyvatelný, zatímco dům žalovaného je pronajímán za vysoké částky. S těmito zjištěními soud dospěl k závěru, že k úhradě potřeb žalobkyně postačuje částka 10.000,- Kč měsíčně, v této částce proto žalobě vyhověl a co do částky 5.000,- Kč měsíčně ji zamítl. Soud zdůraznil, že v úvahu při tom nevzal vysoké příjmy z nájmu domu žalovaného, když takový postup by byl v rozporu s dobrými mravy, nebot' i žalobkyně je vlastnicí nemovitosti, kterou neužívá a nechá ji chátrat. V návaznosti na rozhodnutí o výživném pak soud vyčíslil dlužné výživné vzniklé od podání žaloby do výroku soudu při započtení žalobkyni již poskytnutých částek, podle výsledku řízení uložil žalovanému povinnost zaplatit poměrnou část soudního poplatku z žaloby a uhradit žalobkyni poměrnou část nákladů řízení.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání. Namítal především, že žalobkyně netvrdila rozhodující skutečnosti, týkající se (tvrzeně) odlišné životní úrovně manželů, když se v žalobě omezila pouze na srovnání jejich výdělků; přitom životní úroveň obou manželů je stejná, když oba sdílejí tentýž byt - a náklady s tím spojené nese výhradně žalovaný - a oba mají stejné spotřebitelské návyky, zejména nakupují zásadně co nejlevněji, žalovaný do domácnosti nakupuje a podílí se na domácích pracích. Potřeba bydlení žalobkyně je tedy uspokojena na stejné úrovni jako u žalovaného, pro pokrytí dalších jejích běžných potřeb slouží částka 5.000,- Kč, kterou žalovaný žalobkyni poskytuje, nadto žalovaný nakupuje pro domácnost potraviny a hradí také další věci a náklady ve prospěch syna (školné, sportovní a jiné volnočasové aktivity), takže na ty žalobkyně nevynakládá ničeho. Zalovaný zdůraznil, že nelze spravedlivě požadovat po tom z manželů, který vyvíjí pracovní činnost ve prospěch rodiny, aby poskytoval další prostředky ve prospěch druhého z manželů, který se bez vážných důvodů na zvýšení příjmu rodiny nepodílí a parazituje tak na aktivitě partnera; poukázal přitom na to, že žalobkyně je zdráva, o dítě celodenně nepečuje - naopak dítě je dopoledne v péči předškolního zařízení a odpoledne až do večera s otcem (žalovaným), žalobkyně má maturitu a tedy maturitní zkoušku z cizího jazyka, což je běžný kvalifikační požadavek dnešní doby, mohla a měla by tedy pracovat a podílet se také na uspokojování potřeb rodiny. Nevyvíjí však k tomu potřebnou aktivitu, když se spokojila s registrací na Úřadu práce a posléze - což bylo v odvolacím řízení přípustným novem - přijala práci pouze na částečný úvazek. Nadto má v držení úspory, jejichž podstatnou část vytvořila za trvání manželství, a je vlastnicí nemovitosti v Praze v hodnotě okolo 4 milionů Kč. V souvislosti s tím žalovaný poukázal na to, že za takové situace by žalobkyně neměla být osvobozena od soudních poplatků a poplatková povinnost tak přesouvána na žalovaného. Navrhl proto, aby rozsudek soudu I. stupně byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta v plném rozsahu a žalobkyni uložena povinnost k zaplacení soudního poplatku z žaloby a k náhradě nákladů soudního řízení žalovanému.

Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného. Ohradila se důrazně proti nařčení z toho, že parazituje na příjmech žalovaného, přičemž zdůraznila, že majetkové a výdělkové poměry žalovaného jsou nadstandartní, takže umožňují, aby matka zůstala doma s dítětem, které celodenní domácí péči vyžaduje a matka mu ji poskytuje, zatímco otec se synovi věnuje minimálně, když se cele věnuje své podnikatelské činnosti a často proto jezdí do zahraničí. Poukázala na to, že žalovaný svůj dům pronajímá, rodině však odpovídající bydlení neobstaral, když rodina bydlí v obecním bytě 2+1, kde syn nemá vlastní pokoj, ba ani vlastní postel. Podle názoru žalobkyně by v rozhodnutí o výživném měly být promítnuty i příjmy žalovaného z pronájmu jeho domu. Poukaz na nemovitost ve vlastnictví žalobkyně je naopak nepřípadný, když žalobkyně z tohoto domu žádný příjem nemá a nemůže s ním nijak nakládat, když je nejisté, jak bude řešena její bytová situace po rozvodu manželství. Při hledání zaměstnání žalovaný žalobkyni nijak nápomocen nebyl a poukazuje-li na nabídku volných míst, nebere v potaz možnosti žalobkyně.

Na vyjádření žalobkyně reagoval žalovaný podáním, v němž oponuje argumentům žalobkyně. Akcentoval zejména, že péče o dítěje pro žalobkyni pouze záminkou k tomu, aby nepracovala a žila z podpor a výživného, když o syna je plně postaráno zásluhou žalovaného, který se mu skutečně věnuje, na rozdíl od žalobkyně, která kvůli péči o svého otce odmítá i jet na dovolenou mimo Prahu. Svůj pokoj syn měl, než si ho pro sebe vyhradila žalobkyně, a v bytě jsou trvale tři lůžka. Žalobkyně nedodržuje termíny, které sama stanovila pro svou péči o syna (vyzvedávání ze školky) a problematizuje stále jeho návštěvy tohoto zařízení, přestože syn tam prospívá. Přestože je již žalobkyně zaměstnána, na nákladech spojených s užíváním bytu se stále nepodílí.

Odvolací soud po zjištění, že odvolání je v souzené věci přípustné, bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo ( § 212 o.s.ř.). Vzal na vědomí změnu, která nastala v době po rozhodnutí soudu I. stupně - zaměstnání žalobkyně na kratší úvazek; o tom mezi účastníky sporu nebylo a soud tak mohl vzít tuto skutečnost zá prokázanou. Při posouzení věci odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav rozhodný pro posouzení věci, ze svých skutkových zjištění však vyvodil nesprávné právní závěry.

Není správná úvaha soudu I. stupně o tom, že by bylo v rozporu s dobrými mravy přihlížet při stanovení výživného k příjmu z pronájmu nemovitosti ve vlastnictví žalovaného. Podle ust. § 96 odst. 2 zákona o rodině lze totiž pro rozpor s dobrými mravy odepřít jinak oprávněné osobě právo na výživné; tímto argumentem však nelze zdůvodnit korekci výše výživného, které je přiznáváno. Soud I. stupně však nesprávně nahlížel celou problematiku výživného mezi manžely při posuzování projednávané věci, jak je vysvětleno níže.

Prokázáno bylo, že žalovaný plně hradí náklady spojené s užíváním bytu, tedy náklady sloužící uspokojení bytové potřeby jak žalobkyně, tak žalovaného; oba přitom bydlí v témže bytě. Tato základní potřeba je tedy u žalobkyně i žalovaného uspokojena na stejné úrovni. Dále bylo prokázáno, že žalovaný dává žalobkyni částku 5.000,- Kč, kterou může žalobkyně využít podle své úvahy. Z této částky žalobkyně nehradí ničeho k uspokojení svých bytových potřeb - přičemž financování bydlení běžně konzumuje největší část výdajů jednotlivce či rodiny - a otec platí, jak bylo prokázáno, školné a náklady dalších mimoškolních aktivit dítěte; žalobkyně tak může částku 5.000,- Kč využít skutečně pro vlastní potřebu (když žalobkyně uvedla ve své účastnické výpovědi, že manžel a syn jí připravená jídla nejedí, a potvrdila, že žalovaný "také" financuje nějaké nákupy pro potřeby domácnosti; žalobce takto uvedl, že nakupuje pro domácnost potraviny, drogistické zboží a pod, sám kupuje oblečení pro sebe a převážně i pro syna). Žalobkyně netvrdila, že by si žalovaný "žil nad poměry" úměrně svým vyšším příjmům, výslovně naopak ve své výpovědi potvrdila, že žalovaný nepije ani nekouří a návštěva restaurace je u něj vyjímečnou záležitostí. Uvedla také, že její potřeby jsou v zásadě uspokojeny (kupuje si oblečení, obuv, kosmetiku, navštěvuje kadeřníka), přála by si však, aby měla pro jejich uspokojování úměrně příjmům žalovaného částku vyšší.

Pak nelze než konstatovat, že podle výsledků řízení před soudem nejsou naplněny předpoklady pro přiznání výživného žalobkyni, nebot' žalovaný svou vyživovací povinnost vůči ní plní (§ 91 odst. 1, 2 zákona o rodině). Zmíněné zákonné ustanovení totiž srovnává životní úroveň, tj. způsob života obou manželů a neznamená, že by oba manželé měli mít k dispozici pro volné nakládání podle svých představ aritmeticky stejnou či podobnou částku z příjmů rodiny. Nelze vytýkat žalovanému, pokud nevynakládá na uspokojování běžných životních potřeb částky vyšší, jež by žalobkyně pokládala vzhledem k jeho příjmům za "odpovídající", neboť - jak na to logicky poukazuje žalovaný - nelze klást rovnítko mezi příjmy a spotřebu podnikatele. Jestliže obdobně skromným způsobem života žijí oba manželé (když v řízení nebylo prokázáno, že by tomu bylo jinak), jejich životní úroveň je obdobná a za situace, kdy žalobce pro takový způsob života své manželce poskytuje finanční prostředky, svou vyživovací povinnost vůči ní plní. Subjektivní představa žalobkyně o tom, že by její potřeby mohly být uspokojovány na vyšší úrovni popř. ve vyšších cenových relacích (např. její akcent na to, že žalovaný nezajistil rodině "odpovídající" bydlení) nemůže být v této věci relevantní při zjištění, že manželé žijí v jednom bytě, tedy bydlí na stejné úrovni, a nebylo prokázáno, že by další životní potřeby uspokojoval žalovaný na vyšší úrovni než žalobkyně, která má od žalovaného k uspokojování svých dalších potřeb - bez nákladů bydlení a bez nutnosti vynakládat další částky na školné a volný čas syna - částku 5.000,- Kč měsíčně, která by měla pro takový účel stačit.

Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně ve věci samé změnil tak, že se žaloba o určení výživného zamítá.

Protest žalovaného pokud jde o zproštění žalobkyně od povinnosti platit soudní poplatek z žaloby není na místě, když žalobkyně je od této povinnosti osvobozena ze zákona (§ 11 odst. 2 písm. c) zákona o soudních poplatcích). Protože však žalovaný měl ve věci plný úspěch, výrok o povinnosti platit soudní poplatek byl změněn tak, že se tato povinnost žalovanému neukládá.

V návaznosti na nové rozhodnutí ve věci rozhodl odvolací soud nově i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.) a posléze rozhodl také o nákladech řízení odvolacího. V obou případech s ohledem na skutečnost, že účastníci jsou dosud manžely, sdílejí společnou domácnost a mají společný majetek, rozhodl soud o těchto nákladech řízení podle ust. § 150 o.s.ř. a přes procesní úspěch ve věci žalobci právo na náhradu těchto nákladů nepřiznal.

Proti tomuto rozsudku n e n í dovolání přípustné.

V Praze dne 30. března 2004


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.