Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Úspěšná reintegrace vztahů u těžce odcizených dětí a jejich rodičů

Pamela Stuart-Mills Hoch & Robert Hoch

(Přednáška přednesená na mezinárodní konferenci "The Parental Alienation Syndrome" Frankfurt/ Main, 18.-19.10.2002)

Abstrakt:

Rachel, nadace pro rodinnou reintegraci, poskytuje reintegrační programy a služby pro děti a rodiny, jejichž vzájemné vztahy byly zpřetrhány nebo poškozeny únosem nebo odcizením resp. zavržením.

Nadace vypracovala a s úspěchem zavedla čtyřstupňový reintegrační program nazvaný "Mosty". Ve spolupráci s institucemi jako jsou Národní centrum pro zmizelé a vykořisťované dětí xx) , Státní zastupitelství, sociální služby, federální a místní soudy, Nadace Rachel úspěšně sjednotila rodiny, které byly těžkým způsobem odcizeny po dobu 10 let i více. Od svého otevření Nadace Rachel posloužila více než 180 rodinám z 21 zemí.

Spoluzakladatelé nadace Pamela Start-Mills Hoch a Robert Hoch čerpají z bohaté tapiserie reálných životních příběhů, aby ukázali, že lze zvládnout syndrom zavrženého rodiče i těžkého stupně a že láskyplné vztahy mezi rodičem a dítětem lze obnovit.

Robert Hoch, ředitel:

"Nadaci Rachel Foundation jsme založili - má manželka a já - v srpnu 2000 jako odpověď na naléhavou potřebu strukturovaných programů, které by navráceným, dříve uneseným a odcizeným dětem a jejich opuštěným a zavrženým rodičům pomohly znovu vybudovat láskyplné vztahy, které byly buď těžce poznamenány nebo zpřetrhány. S plány na provoz nadace jsme začali na našem kuchyňském stole. O několik měsíců později jsme "povýšili" do větších prostor v suterénu farní budovy. Získali jsme dotaci z Federálního ministerstva spravedlnosti, z odboru Národního centra pro zmizelé a vykořisťované děti. V dnešní době spoléháme na honoráře za reintegrační programy a na dotace k financování naší činnosti.

Poslání naší nadace vzešlo z osobní zkušenosti mé manželky se zavržením a únosem. V roce 1989 se její bývalý manžel zmocnil jejich čtyř dětí a docílil jejich silného odcizení. Než aby věci nechala být, a čekala na to, co se stane, Pamela začala být aktivní. To samo o sobě je dlouhý příběh a když o něm chcete vědět více, přijďte na náš večerní workshop nebo si jej vyhledejte na naší webové stránce.

Pamela bojovala v rámci soudního procesu v Kanadě, který vedl k průlomu v právním rozhodování o syndromu zavrženého rodiče. Kanadský tisk psal široce o jejím případě, což pak vedlo k tomu, že lidé jí telefonovali a říkali: "Totéž se stalo i mně - můžete mně prosím pomoci?"

Pamela tím byla motivována založit v roce 1991 Informační středisko pro zavržené rodiče v Kanadě. Středisko začalo pracovat jako skupina lidí, sdílející své společné zkušenosti se syndromem zavrženého rodiče.

Během let se však činnosti střediska rozšířila a zahrnovala reintegraci, reunifikaci, vzdělávání a trénink. Hned z počátku si Pamela uvědomovala nutnost vypracovat určitá systémová řešení tohoto problému a to bylo i ústředním zaměření její práce za uplynulých dvanáct let.

A nyní v říjnu 2002 jsme tu s vámi. Od doby, kdy naše nadace začala pracovat jsme byli k službám - včetně právnických - více než 180 rodinám v 36 z 50 států Spojených států a v 21 cizích zemích, mezi něž patří Německo, Francie, Španělsko, Švýcarsko, Švédsko, Spojené království, Austrálie, Polsko, Rusko, Rakousko, Mexiko, Filipíny.

Během posledních dvou let jsme s pomocí a podporou předních odborníků, včetně několika zde přítomných, vyvinuli, nechali projít připomínkovými řízeními a nakonec zavedli čtyř-stupňový reintegrační program nazvaný Mosty. Program je praktický, jednoduchý, orientovaný na cíl a strukturovaný. To nejdůležitější na něm je, že jsme prokázali, že pracuje. Ukázali jsme, že je možné znovu obnovit vazby mezi dítětem a rodičem, které byly poškozeny nebo zpřetrhány buď únosem, odcizením nebo obojím. Doložili jsme, že tento proces má určité obecné požadavky: vyžaduje týmovou práci, která zahrnuje soudy, sociální, péči, odborníky z oblasti duševního zdraví a státní zastupitelství (law enforcement). Identifikovali jsme dovednosti potřebné k výcviku specializovaných reintegračních pracovníků a těšíme se na vypracování tréninkových programů.

Před patnácti lety by lidé řekli - tyto věci prostě nelze dělat. Mým úkolem nyní je říci vám co vlastně děláme. Předávám nyní slovo osobě, která vám řekne jak to děláme - své manželce Pamele."

Pamela Stuart-Mills Hoch, ředitelka programů:

"Děkuji Ti Bobe. Je pro mně velkým potěšením, že zde dnes mohu být, i když jsme stále ještě poznamenáni změnou časového pásma. Vřelý dík patří našim německým hostitelům. Do Wilfrid von Boch-Galhau a Ursula Kodjoe nás poctili pozváním k zahájení této konference. Tato zkušenost je pro nás inspirující: začínáme ráno s našimi americkým kolegy a odpoledne slyšíme o práci, která probíhá zde v Evropě. Je to pro nás všechny, kteří pracujeme v oblasti SZR, velmi povzbuzující.

Podívejme se na okolnosti, které vedly k tomu, že jsem dnes zde. V r. 1989 můj bývalý manžel mně v rámci našeho rozvodu silně odcizil mé čtyři děti. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s psychologem, který mně seznámil s knihou dr. Gardnera. Když jsem ji dočetla, dala jsem za pravdu Arturu Schopenhauerovi.

Pravda byla zcela zřejmá: Syndrom zavrženého rodiče (dále jen SZR, pozn. překl.) skutečně existoval. Prožívala jsem ho naplno. Mohla jsem vidět jeho hrůzu v tvářích mých dětí, připomínajících tváře robotů a v jejich prázdných očích. Mátlo mně, že někdo jiný mohl říkat něco jiného, neboť mé děti byly živým modelem toho, co dr. Gardner popsal jako těžce odcizené děti.

Když jsem se problému začala věnovat hlouběji, zjistila jsem, že právě ti odborníci, na něž se rodiče v mém postavení obraceli s žádostí o pomoc, měli spolu spory, dokonce bojovali o terminologii a sémantiku a také argumentovali, zda SZR vůbec existuje nebo ne. Lituji, ale pro takové chování mám jen málo trpělivosti. Srovnávám je s chováním císaře Nerona, který vymýšlel verše, když Řím hořel. Zdravotní stav mých milovaných dětí a jiných je v ohrožení, zatímco odborníci mezi sebou argumentují!

Po nějaké době jsem dospěla k přesvědčení, že SZR nemůže být popsán pouze psychiatrickou definicí, stejně jako že nemůže být popsán pouze v rámci duševního zdraví, ačkoli tyto dvě disciplíny jsou bezpochyby nepostradatelné. SZR jako jev je produktem širších a mnohem složitějších mechanizmů sociální evoluce, nejedná se tedy prostě o vysokokonfliktní boje o výchovu dítěte nebo o "válku mezi pohlavími". Ty jsou také pouze symptomy. Tak například, nejvýstižnější popis odcizení jsem nalezla ne v oblasti psychiatrie, nýbrž v práci teologa Thomase Mertona. Ten napsal: "O odcizení v psychologickém smyslu se jedná, když centrum identity je zakoušeno nikoli v sobě, nýbrž v někom jiném". Mé pátrání mně vedlo k pracem Williama Sargenta "Battle for the Mind" a "The Mind Possessed", kde jsem viděla odrazy toho, co se dělo v myslích mých dětí. Z prací Bruno Bettelheima, Franze Redla a Davida Winemana a Augusta Aichhorna jsem získala cennou lekci že "Jen láska nestačí" ("Love is not enough") a že budu potřebovat mnohem více vnitřních i vnějších zdrojů, než jsem kdy považovala za možné, abych získala nazpátek lásku svých dětí.

Při dalším studiu jsem nalezla SZR na neočekávaných místech. Euripides výstižně popsal ryzí viscerální vztek a destruktivní žárlivost - patřící do výbavy lidstva - v dramatu Médea. Hans Christian Andersen je autorem pohádky Sněhová královna, v níž s překvapivou přesností popisuje proces odcizení a vykoupení. Andersen píše:

"Kdysi dávno, ďábel vymyslel a vyrobil magické zrcadlo, které mělo zvláštní moc. Dovedlo přeměnit vše, co bylo dobré a krásné tak, že to vypadalo ošklivě a současně vše, co bylo zlé a ošklivé na žádoucí a atraktivní. Když se lidem dostal do srdce i malý střípek tohoto zrcadla, pak to bylo vskutku hrozné, neboť jejich srdce byla jako kousky ledu."

Kayovo odcizení je vykresleno s takovou přesností, že to až mrazí:

"Jedno odpoledne, když si Kay a Gerda s obdivem a uznáním prohlíželi obrázkovou knihu o zvířatech a rostlinách, Kay byl náhle zasažen. Střepina z Ďáblova zrcadla mu pronikla do srdce a jiná střepina mu vnikla do oka. Ihned vidí věci jinak a také na ně jinak reaguje. Řekne Gerdě, že je šereda, když se v jejích očích objeví slzy, neboť se o Kaye bojí a pláče bolestí. Podívá se na krásnou růži a vidí groteskní, housenkami ožraný stvol. A když léto přejde v podzim a zimu, Kayovo srdce se promění v kus ledu."

Vigen Guroian ve své knize "Tending the Heart of Virtue" upozorňuje na to, jak Andersen popisuje Kayovu nudu s jeho dětskými knížkami a hrami, říkajíc přitom, že to je pro miminka. Stojí za křeslem své babičky a hrubě karikuje její gesta bez ohledu na její zraněné city. Je v tom však ještě něco horšího pro ty z nás, kteří jsme proces odcizování zažili: Andersen píše, že Kayovy hry se staly zcela odlišné ve srovnání s tím, co byly dříve: zůstaly však inteligentními (podtrženo Pamelou). Srdce Kaye je z ledu, zůstala mu však schopnost myslet.

Andersen překrásně popisuje vykupující sílu lásky. Po neustávajícím hledání, je to nakonec Gerdino milující srdce, její recitace veršů z jejich raného dětství a jsou to nakonec její slzy, které roztaví led Kayova srdce a umožňuje mu vykoupení a cestu k autentické svobodě.

Po všechna tato léta jsem nezakolísala v přesvědčení, že naše děti potřebují láskyplné vedení a jasnou mapu pro morálku. Guroyan píše: "Děti se rodí se silně působící potřebou rozlišovat správné od chybného, pravdu od lži. Je to vlastně milost, dar se kterým se rodí. Děti velmi profitují z příkladu dospělých, kteří mluví pravdu a jejichž jednání je řízeno silou morálky.

Pro naši společnost je to stále obtížnější vyhovět dětským morálním potřebám. Chceme totiž vychovat tolerantní děti. Černé a bílé názory jsou považovány za fanatické. Avšak při hledání rovnováhy riskujeme že se vzdáme naší rodičovské autority. Když své děti přestaneme vést, mentorovat a láskyplně ukázňovat, pak - podle slov C. S. Lewise - "necháváme dětskou morální představivost hladovět a nahrazujeme ji utilitární racionalitou". Lewis nás varuje před světem, v němž vzdělání a výchova dětí podkopá důvěru v morální jistoty tím, že do našich srdcí bude postupně vpravovat koncept, že moralita je vůči našim individuálním touhám relativní. Vidíme to pokaždé, když nerozhodný soud nebo terapeut řekne: "Ať si děti rozhodnou samy", nebo "Situace není zcela jasná, potřebujeme nové zhodnocení", nebo "Je to OK pro dítě, když odmítne otce" nebo "S tím my nemůžeme nic dělat" nebo "Zkusme více terapie a věci se nejspíše změní", nebo "Tento případ je prostě nemožný, musíme to vzdát" nebo "Nedělejme zatím nic a za čas se dítě objeví samo".

Když dovolíme, aby se vyvinul těžký stupeň SZR, produkujeme malé myslitele v černobílých kategoriích, stejně jistě jako i teroristy, které vidíme denně na našich obrazovkách. Právo a odpovědnost každého rodiče vést, milovat a mentorovat své děti jsou podkopány nebo dokonce úplně odejmuty nikoli teroristy zvnějšku, nýbrž mnohem zrádnějším terorismem soudního a právního ochromení a - psychologickým a terapeutickým double-speakem. Mezitím se k vládě dostávají děti z Goldingova Pána much.

Přátelé a kolegové, abych také řekla něco pozitivnějšího, byla jsem osobně svědkem vykupující moci silného a milujícího srdce. Měla jsem to štěstí, že jsem držela svého malého syna a dceru v náručí po téměř dvou letech nenávisti a mou druhou dceru po deseti letech. Mohla jsem hladit jejich vlasy a šeptat slova ze stále pamatovaných dětských pohádek na dobrou noc: "Miluji vás na věky, miluji vás navždy, pokud budu žít, budu vás milovat."

Jaké je řešení?

Na začátku devadesátých let jsem poměrně rychle zjistila, že žádné neexistuje. Kromě Gardnera a Clawara a Rivlina, nebyla skoro žádná literatura o SZR. Tím méně byl k dispozici konkrétní text, který by mně provázel přes minová pole situací, v nichž jsem se musela vyrovnávat s odmítáním a nenávistí svých dětí a tyto jejich reakce překonávat. Bohužel, za uplynulých dvanáct let se změnilo jen málo a to je důvod, proč tady Bob a já stojíme před vámi jako spoluzakladatelé Nadace Rachel. Bylo to tak, že jsem vždy čekala, že "někdo jiný" zareaguje na tuto výzvu a začne nám dávat programy, o nichž jsem věděla, že byly a jsou velmi potřebné. Nakonec to nikdo jiný neudělal a tak tady tedy jsme my s našim skromným začátkem z desky kuchyňského stolu!

Ještě předtím, než se vrátím ke svému příběhu, dovolte mně, abych zdůraznila, že případy z nichž cituji, jsou pouze případy, kde odcizení a zavržení jsou těžkého stupně, tak jak jej definuje Dr. Gardner. Nebudu hovořit o případech mírného nebo středního odcizení a zavržení. Budu referovat pouze o těžkých případech SZR, jež provází nějaká forma psychopatologie u programujícího rodiče a kde současně zavržený rodič je dobrým a milujícím rodičem, který neudělal prakticky nic, čím by si zasloužil nenávist a odmítání od svých dětí. Samozřejmě, žádný rodič není dokonalý, takže zde použiji výrazu Marthy Wakenshawové "docela dobré rodičovství" jako užitečného základního měřítka.

Soud nakonec vyhověl mé žádosti v roce 1991 a nařídil, aby dvě mé mladší děti se ke mně vrátily. Dvě starší děti byly zpracovány a odcizeny tak, že jim již nebylo pomoci a byly ponechány se svým otcem. Když jsem nakonec dvě mladší děti převzala, neměla jsem kam jít. Nemohla jsem je vzít domů. Jejich chování bylo téměř neovladatelné. Ztratila jsem poslední stopy rodičovské autority. Výchovné metody a dovednosti, které jsem svého času užívala jako normální milující matka, byly nyní zcela nanic.

Ocitla jsem se v útulku pro týrané ženy - v žádném případě ideální místo, avšak jediné, kde nás vzali. Zkušenosti, které jsme tam během šestitýdenního pobytu získali a zkušenosti z minulých dvanácti let s mými dětmi a se stovkami jiných rodin vedly k vytvoření základů pro programy Nadace Rachel.

Jeden z klíčových poznatků, který chci zde zdůraznit, je ten, že během reintegračního procesu s mými dětmi nebyla použita žádná tradiční terapie jako taková. Měla jsem velký užitek z přístupu supervidujícího psychiatra, který řekla: "Vaše děti nepotřebují mně, psychiatra, ony potřebují Rodičovskou terapii." Ujistil mně svou podporou a zajištěním právní garance pro potřeby soudu. Terapie v tradičním smyslu pro děti těžce postižené SZR prostě nefunguje. Byl to můj rodičovský instinkt, mé učitelské vzdělání a trénink, pomoc dvou velmi praktických sociálních pracovníků a neúnavný advokát, co vše přispělo k tomu, že jsme proces reintegrace začali a to vykročením správným směrem.

Chtěla bych upozornit, že během soudního sporu, který předcházel konečnému rozsudku, soud vyzkoušel všechna tradiční řešení - individuální terapii, skupinovou rodinnou terapii, psychiatrickou péči, umístění v dětských domovech, oddělení sourozenců. Vše z uvedeného se minulo účinkem. Nakonec soud použil zákonná opatření nutná ke změně a vyjmul děti z vlivu programujícího rodiče, v tomto případě otce, úplně.

A jaké řešení má k dispozici Nadace Rachel?

Přiznám se, že to není nic převratného, žádná nová terapeutická metodologie, žádné zhodnocovací procedury, žádné analýzy, žádné komplikované nálepky (kategorie), žádné vytříbené teorie! Vážení: úklid, nákup potravin, hraní her, návštěva kina, hry v parku, čtení příběhů, pečení bábovek, kombinování náplně pro pizzu, malování a sochání, pozorování rybek v akváriu, koupě kotěte, dlouhé procházky v přírodě se psem. To jsou jednoduché každodenní činnosti jejichž prostřednictvím se mně podařilo obnovit lásku v mých dětech. Tyto praktické činnosti se ukázaly být správným lékem, správnou léčbou proti vše zachvacujícímu viru zvanému SZR. Od začátku až do konce procesu jsme nikdy nebyli v terapeutově ordinaci, ale měli jsme odtud dosti pomoci.

Metody které jsme užívali jsou tedy převzaté ze spektra různých terapeutických a vzdělávacích modelů. Je to např. koncepce terapie "zaplavením" ("flooding therapy"), která se užívá pro některé fobie např. pro fobii z pavouků. Nebo také některé techniky užívané v poradenství, chceme-li klienta vymanit z vlivu kultu. Také jsme užívali vzdělávací prvky. Vždy jsem pevně věřila v sílu informací a v dětskou žízeň po praktických informacích, neboť pocházím z učitelské rodiny a sama jsem učitelkou. Náš důraz nebyl a není na "Jak se dnes cítíš?" nýbrž "Co dnes budeme (ještě) dělat?"

Praktické příklady toho, o čem hovořím

V útulku měla můj případ na starost paní Carolina, zjevem a chováním babičkovská postava. Byla studnou zdravého selského rozumu a vystupování s prvky humoru. Obě děti i já jsme se s ní cítili dobře, v pohodě. Na začátku pobytu děti vůbec nechtěly jíst. Dříve by jiní sociální pracovníci lomili rukama a naléhali by: "Děti musíte jíst!" "Jste hrozně zlobivé!" a tak dále. Samozřejmě, to by děti jen více zatvrdilo. Carolina však jednala jinak. Když děti protestovaly, pokrčila rameny a řekla: "No tak dobrá, hlad teď nemáte, takže košík s pečivem bude na této polici a mléko bude v lednici. Můžete si vzít později, až ti ostatní své jídlo dokončí!" Samozřejmě, že děti se přikradly, když si myslely, že se nikdo nedívá a jídlo si nabraly. Ano, byly živy na pečivu a mléku po několik dní - ale docela dobře to přežily!

A pokud se týká rizika, že děti byl utekly - naše protiopatření byla snadná! Byl totiž únor v Kanadě. Carolina, budiž pochválena, vzala dětem boty a schovala je! Zkusili jste někdy jít po sněhu jen v ponožkách v kanadské zimě?

Musela jsem redefinovat mnohé z mých instinktivních rodičovských/mateřských reakcí. Byla jsem vychovávána přísnými britskými rodiči, kteří očekávali přirozenou sebedisciplínu. To jsem také čekala od svých dětí. Avšak když u svých dětí rodičovskou autoritu ztratíte, zápisník pravidel vyletí oknem ven. Velmi důležité, snad nejpodstatnější na celé věci je porozumět, pochopit, že nemůžete čekat, aby se tyto děti chovaly normálně jako jiné děti. Ztratily totiž všechen normální smysl pro disciplinu a autoritu, přinejmenším pokud se to týká nenáviděného rodiče a všeho, co s tím souvisí. Už jste si zde vyslechli několik duši drásajících příběhů od předchozích referujících. Shrnuji: naučila jsem se několik odlišných způsobů jak znovu vybudovat svou autoritu jako rodiče, bohužel nemám dostatek času o tom hovořit právě teď, budu se tematice věnovat v našem dalším vystoupení.

Katarze

Asi po týdnu od zahájení reintegračního procesu jsem šla po prvé nahoru do ložnice, kterou jsem měla sdílet se svými dětmi. Když jsem vstoupila, obě děti mně začaly tlouci a to ze všech sil. Má první reakce byla jim odporovat a fyzickou silou je přimět aby přestaly. Avšak zdržela jsem se takové obrany neboť nějaký vnitřní instinkt mně řekl, že děti se tak potřebují chovat. Hlavu jsem si chránila rukama, schoulila jsem se na zem a nechala je do sebe tlouci. Zdálo se mi, že to bylo až moc dlouho, ale vydržela jsem to. Nebyl to až tak hrozné - pár modřin v příštích dnech. Při bití jsem byla častována všemi možnými nadávkami, které jsem znala i neznala, nejčastěji to bylo "čubka", krysa" a podobná slova, která jistě dobře znáte. Postupně jsem cítila, že jsou již unavené. Frekvence úderů se zpomalila.

Konec konců, jak dlouho můžete bušit do člověka, když je vám sedm let a je to skoro o půlnoci? Buďme praktičtí! Takže děti se nakonec unavily a zalezly do svých postelí. Častovaly mně různými nelichotivými jmény, občas plivaly a pak ztichly. Prostě usnuly!

A to byl první průlom. Od této noci se dynamika začala měnit. V tu dobu mně vůbec nenapadlo, jak to bylo důležité. Viděla jsem mnoho takových katarzí a začala jsem chápat jejich důležitost. Také to, jak je důležité ponechat těmto momentům volný průběh, i když nám intuice říká opak. Mnoho z naší práce jde proti srsti běžně přijímaným rodičovským praktikám.

Příští večer se můj syn šel koupat do koupelny. Chtěl mít velkou vanu plnou vody. Samozřejmě, že potom nechtěl, abych zůstala v koupelně. Najednou "nutně" potřeboval nové mýdlo, takže jsem mu jedno přinesla. Pak prohlásil: "Já jsem hroch" a potopil se. Z pod vodní hladiny začaly vycházet podivné zvuky a bubliny a pak jsem si uvědomila, že pod vodou něco říká. Když se vynořil, zeptala jsem se "Co jsi říkal?" Nedostala jsem žádnou odpověď. Pak jsem se zeptala: "A co říkal ten hroch?" A syn odpověděl: "Hroch má rád maminku." Pak se opět ponořil a několikrát opakoval: "Hroch má rád maminku." Během dalších večerů se to stalo hrou. Byl právě nosorožcem, když po prvé řekl: "Nosorožec tě má rád." Musel uplynout ještě nějaký čas než mohl říci "Já tě mám rád."

Mám zde jiný názorný příklad z rodiny, kterou jsme měli v našem programu nedávno. Matka neviděla své dva unesené chlapce po šest let. Nyní je jim 11 a 9 roků. Proces reintegrace úspěšně proběhl a nyní žijí ve Francii. Chlapci měli na podlaze rozloženou hru Monopoly a hráli s jedním naším dobrovolníkem. Stejně jako mnohé z našich dětí i tito chlapci přišli k nám se svými věcmi nacpanými v pytlích na odpadky. Pomáhala jsem mamince složit hromadu čerstvě vypraného prádla. Matka při této práci začala plakat. Malý chlapec Brian stále nebyl schopen mluvit ke své matce přímo, proto se zeptal mně: "Pamelo, proč maminka pláče?"

Nic jsem nevysvětlovala. To nebyla má práce. Mou úlohou byla facilitace (usnadnění) interakce a vztahu mezi dítětem a rodičem. Vzala jsem chlapce za ruku a vedla jsem ho k jeho matce a řekla: "A teď Briane, zeptej se maminky, proč pláče." Ve skutečnosti ji zatím nenazýval maminkou. Procházeli jsme různými fázemi názvů od "kurvy" přes "krysu" a "ta" (tedy žádné jméno) až k "mamince". Postupná změna jmen zavrženého rodiče je pravidelnou součástí reintegračního procesu, vlastně klasikou. Brian byl zatím ve fázi "ta", "ona". Brian se tedy zeptal své maminky "Proč pláčeš?". Odpověděla mu: "Pláču, protože jsem čekala po šest let, abych ti mohla poskládat prádlo."

Brian byl tím zaražen, bylo mu teprve osm let, takže se vrátil ke hře s Monopoly. Bylo však na něm vidět, že je jako duchem nepřítomný, že se k setkání stále vrací. Za chvilku přišel ke mně znovu: "Pamelo, když vona pláče proto, že nemohla to prádlo pro mě skládat, znamená to, že mně má ráda?"

To je příklad jak působivé jsou jednoduché, přirozené každodenní činnosti, které jsou náplní našeho programu v Nadaci Rachel.

Co bylo s mými staršími dětmi, které nebyly vráceny do mé výchovy?

V roce 1999 se má starší dcera vrátila ke mně o své vlastní vůli - bylo ji v tu dobu 21 let. Když jsem jí objímala naposled, tak jí bylo jedenáct let a nyní ke mně přišla zpět jako krásná dospělá cizinka. Dokončovala svá bakalářská studia anglického jazyka. Znovuvybudování našeho vztahu bylo velkou báječnou záležitostí, naplňující a dávající silný pocit požehnání, ale také vyčerpávající a vyvolávající úzkost.

Můj nejstarší syn, nyní ve věku 26 let, je mi stále odcizen, žije se svým otcem a já jsem ho nemohla pohladit od doby, kdy mu bylo 13. Nikdy se nevzdám naděje, že se jednoho dne vrátí.

Nyní některé zkušenosti z praxe. Chci se s vámi nyní v krátkém vymezeném čase podělit o poznatky, které jsem nabyla za více let své práce. Považuji je za zvláště důležité.

1) Mladší děti plnily funkci určitého mostu k dětem starším. Od roku 1991 jsem řešila několik stovek reintegračních procesů, buď jen začatých nebo úspěšných a opakovaně jsem zjišťovala, že rozdělení sourozenců nemusí být negativem, nýbrž pozitivem. V případech odcizení těžkého stupně to byl pravidelně klíčový faktor umožňující normalizaci vztahů mezi sourozenci a rodičem. Obracím se na profesionály, aby tuto možnost a priori neodmítali.

2) Můj druhý poznatek má pracovní název "Zavřená brána". Věc hned vysvětlím. V případech odcizení těžkého stupně můžete přemýšlet o různých přístupech, ale všechny vaše snahy mohou být odsouzeny k nezdaru. Proč? Děti, které trpí odcizením těžkého stupně se mohou emočně uzavřít, uzamknout, když budou vědět, že nakonec se stejně vrátí k programujícímu rodiči. Pokud dětem nebude řečeno, pevně, jasně a jednoznačně a zvláště osobou v autoritativním postavení, že se vracet nebudou a že zahájený proces je nezvratný a že tedy budou muset mít vztah s "nenáviděným" rodičem, pak se děti prostě "uzavřou" a budou pokračovat v dosavadních postojích. Děti tak dovedou přežívat po dlouhou dobu, zejména děti starší jedenácti let. Jestliže tedy soud nařídí, že děti stráví letní měsíce se zavrženým rodičem a řekne při tom, že v září se děti vrátí k programujícímu rodiči, může pak proběhnout celé léto a z reintegrace nebude vůbec nic. Je-li však dětem řečeno, že jde o nový začátek, že proces záleží na jejich chování a spoluúčasti na vybudování jejich vztahu se zavrženým rodičem, pak je zde slušná šance na úspěch.

3) Všechny dosavadní zkušenosti nás vedly k tomu, že jsme residenční zařízení Rachel House - což je samostatná část našeho reintegračního centra - zařídili co nejpohodlněji. Má to být pohodové a bezpečné místo, kde děti a rodiče mohou obnovit své původní láskyplné vztahy. Místo, které je dobře chráněno před různým rušením zvenku (soudní obsílky, novináři, detektivové a zvědové programujícího rodiče, přestrojení za prodavače, opraváře, výzkumníky apod.).

4) Role, kterou sehrála Carolina v reintegračním procesu u mých dětí, zasela semínka pro funkce či činnosti těch našich spolupracovníků, které dnes nazýváme "facilitátory". Jsou to jednotlivci, nikoli nutně z oboru duševního zdraví, avšak prošlí výcvikem. Ti jsou rodině na začátku reintegrace k dispozici od rána do večera. Poskytují účastníkům podporu a napomáhají interakci, o níž jsem se zmiňovala.

5) Vyjádřím se nyní k "dopisu na rozloučenou", což je někdy zmiňováno jako "řešení" k "uzavření" některých "nemožných" případů. Naléhavě žádám odborníky mezi vámi, aby toto řešení zavrženým rodičům nedoporučovali. Mám teď tu výhodu, že mám zpětné vazby od odcizených dětí, které jsou nyní dospělé a všechny mluví stejně. Má starší dcera mně řekla: "Mami, kdybys mně napsala takový dopis, nikdy bych nesebrala odvahu zvednout telefon a zavolat ti. Tvá škála a neměnné poselství bylo, že mně máš ráda bez dalších podmínek. Vždy jsem v hloubi svého srdce věděla, že mne vezmeš zpět, ať dělám, co dělám. Bez ohledu na to, co bys vlastně v takovém dopise řekla, pociťovala bych to, že se ke mně navždy obracíš zády."

Poselství je jasné. Koncepce "dopisu na rozloučenou" je vynálezem nás dospělých pro naše pohodlí, pro ty, kteří preferujeme urovnaná zakončení. Také pro ty profesionály, kteří selžou, vyčerpáni těmito těžkými případy a chtěli by vidět "čisté" zakončení z důvodů právních. Avšak bez ohledu na to, co my dospělí si můžeme myslet o tom, co říkáme v dopise na rozloučenou, bez ohledu na to, kolik námitek do něj vložíme, dítě nahlíží na dopis jako na další důkaz, že jsme je opustili, tedy právě to, co mu je běžně říkáno programujícím rodičem. Pro dítě to zavírá dveře, bez ohledu na to, jak se snažíme přesvědčit sami sebe o opaku. Naléhavě vás žádám, abyste znovu zvážili takovou drastickou volbu, která je z hlediska dítěte dlouhodobá. Nedělejte to!

To však neznamená, že zavržený rodič je ochráněn před truchlením z bolestné ztráty, které čelí. Zjistila jsem, že popis procesu truchlení podle Kübler-Rossové mně velmi pomohl, když jsem se vyrovnávala s dlouhodobou ztrátou svých dvou starších dětí. Výsledek mého truchlení byl ten, že když se ke mně dcera vrátila, má psychika se již rozloučila s jedenáctiletou dívenkou, kterou jsem znala dříve. Vůbec jsem se proto neobávala úplného cizince, jímž se stala, a byla jsem připravena začít znovu, bez roztrpčení z toho, co bylo pro nás nenávratně ztraceno. Byla jsem schopna těšit se z toho, čím a kým se stala, i z toho, co jsme měly - jako matka a dcera před sebou.

6) Ještě tuto zkušenost: za dvanáct let této práce jsem se nesetkala s klinickým (nebo jen vyprávěným) důkazem který by potvrzoval tezi, že silně programující rodiče se někdy změní. Muži a ženy v této profilové kategorii se prostě nemění. Nenávist k druhému rodiči zůstává neoslabena po 12, 15 i 20 let později, někdy se ještě více upevní. Očekávat, že se tito lidé změní, je vysoce nerealistické. Změna je jen velmi, velmi vzácná.

7) Jiný takový klam je tento: "Necháme-li věci tak jak jsou v klidu, dětem postupně vše dojde až dorostou." Dámy a pánové, ve stovkách rodin, které jsem sledovala během mnoha let, jsem nezjistila vůbec nic, co by mohlo sloužit jako důkaz, že se tak stane, zejména pokud jde o děti, které byly odcizeny v mladším věku (pod 11 let). Existují určité posuny v postojích, kterými se nyní zabýváme. Dochází k nim, ale podle mých zkušeností jsou to výjimky, nikoliv pravidlo. Na jeden takový případ, kdy se vztah mezi rodičem a dítětem úspěšně obnoví, mohu jmenovat desítky případů, kdy se tak nestane.

8) Mé mladší děti neměly žádný styk s jejich programujícím otcem po dobu deseti let. Přesto není důvodu říci: "Aha, děti byly prostě odcizeny na opačnou stranu." Není tomu tak. Vždy jsem zahrnovala jeho osobu a tradice jeho rodiny do našich životů. Například, když se děti ve škole zabývaly kreslením rodinného stromu, povzbuzovala jsem je, aby vyplnily všechno, co věděly o rodině svého otce. Řekla jsem jim všechny příběhy, které jsem si pamatovala o kultuře, z níž vzešel jejich otec, jeho rodina a výchova. Když se starší dcera vrátila k nám, mladší dcery věděly o otci dokonce víc, než ta navrátivší se od něho, alespoň v některých důležitých směrech! Učila jsem děti o otcově náboženství a jeho rituálech a také o tom všem, co se musí podle příkazů náboženství dodržovat. Zahrnula jsem sváteční dny jeho náboženství do našeho domácího kalendáře. Postupně jsem se naučila oddělovat jeho zraňující aktivity a činy od otcovských kořenů, které reprezentoval a které děti potřebovaly. Naučila jsem se oddělit svůj vlastní smutek a bolest od toho, co děti potřebovaly. Prováděla jsem to průběžně a bolest se z mého srdce prostě vytratila také - což byl nečekaný bonus.

Takže i když děti neviděly svého otce po téměř deset let, nelze říci, že vše související s otcem bylo "odříznuto" drastickým způsobem, o němž se zmiňují někteří odborníci. Mé dvě mladší děti, nyní 19 a 20 let, které samy od sebe vyhledaly otce a znovu vybudovaly s ním své vztahy v linii svých představ. Mohu s hrdostí říci, že všechny tři děti mají nyní láskyplný vztah s oběma rodiči. Vyžadovalo to deset let, ale stojí to za tu námahu. I přes všechny mé zážitky, nemám nejmenší pochyby, že děti potřebují oba rodiče a potřebují je milovat. Jen v těch velmi řídkých případech, těch nejzhoubnějších toho nelze dosáhnout ani při dlouhodobé snaze. Klíčovou podmínkou úspěchu je, že dítě musí být vnitřně dosti silné, s integrovanou osobností, která by překonala negativismus rodiče programátora a mířila ještě dále či výše.

Na závěr

Thomas Merton měl pravdu, když definoval, že odcizení je když "těžiště identity je prožíváno ne uvnitř sebe sama, nýbrž v někom jiném". Děti se SZR jsou typicky nuceny podřídit se cizí autoritě a obětovat svou integritu myšlení ve věku, kdy jsou ještě úplně nezpůsobilé vyvinout a udržet smysl pro objektivní pravdu a oddělené, separované já.

Pokud překonáváme SZR a vyvíjíme u našich dětí autentickou identitu, pak to svědčí, že žijeme pro pravdu a že plníme naše povinnosti jako lidských bytostí. Láska, tolerance, ochota odpustit a ochota přijmout (tedy neodmítat) jsou dary, který každý z nás může dát dětem, které milujeme. Když se stane a jsme zapleteni v síti psychologických a sociálních problémů spojených se SZR, nezapomeňme nikdy na podstatné priority, proč tu vlastně jsme: posilovat a chránit morální přediva našich jednotlivých dětí a naší společnosti ve velkém. Naše role dobrých a milujících rodičů není vypěstovat kolem našich dětí psychologickou hradbu nenávisti a odmítání, ale být větrem pod jejich křídly. "Cti otce svého a matku svou, aby se ti dobře vedlo na tomto světě."

Děkuji za pozornost."

Bob Hoch pokračuje:

"Odpovíme teď na vaši otázku, kdo se vlastně může účastnit našeho programu. Přijímací protokoly jsou vypracované a jeden z protokolů konstatuje, že rodič, který k nám s dítětem přichází, musí mít nějakou formu soudem stanovené výchovy. Tyto protokoly můžete od nás mít na vyžádání.

Protože nedostáváme žádné dotace, účastníci musí platit všechny výlohy, pokud ovšem nejsou hrazeny ústředními úřady státu, např. při naplňování "Haagské konvence" v případech únosu.

Často zjišťujeme, že nějaká forma společné či střídavé výchovy určené soudem již existuje. Někdy se stává, že soud nařídí, aby dítěti byla dána příležitost obnovit své vztahy se zavrženým rodičem. Taková soudní rozhodnutí jsou pro zahájení naší činnosti dostatečná.

Vypracovali jsme čtyřstupňový program a průběžně jsme jej ještě vylepšovali. Máme s ním povzbuzující úspěchy. Budujeme nyní tým našich trvalých spolupracovníků, jak v USA, tak mezinárodně. Budeme trvale pracovat na způsobech řešení SZR, tohoto zhoubného společenského jevu. Doufáme, že jednoho dne se "Rachel dům USA" a "Rachel dům Evropy" stanou realitou.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost."

Literatura

1. Gardner, R. A. (1987): The Parental Alienation Syndrome and the Differentiation Between False and Genuine Sex Abuse. Cresskill, NJ; Creative Therapeutics Inc.

2. Merton, Th. (1965): Contemplation in a World of Action, Garden City NY, Image Books, Doubleday&Company Inc.

3. Sargent, W. (1957): Battle for the Mind, London England, Pan Books Ltd.

4. Sargent, W. (1973): The Mind Possessed: From Ecstasy to Exorcism, London England, Pan Books Ltd.

5. Bettelheim, B. (1950): Love is not Enough, New York, NY, The Free Press

6. Redl, F./Wineman. D. (1951): Children Who Hate: The Disorganization and Breakdown of Behavior Controls. New York NY. The Free Press

7. Aichhorn, A. (1935): Wayward Youth, New York NY, The Viking Press Inc

8. Kennely, B. (1991): Medea (Euripides, 480-408 B.C.). The edition referenced is Medea, Newcastle upon Tyre, UK, Bloodaxe Books Ltd.

9. Kingsland, H. W. (1984): The Snow Queen, Hans Andersen´s Fairy Tales: A Selection. New York NY, Oxford University Press, p. 229.

10. Guroian, V. (1998): Tending the Heart of Virtue: How Classic Stories Awaken a Child´s Moral Imagination. New York NY. Oxford University Press

11. Lewis, C. S. (1947): The Abolition of Man, New York, NY, Collier Books

12. Munsch, R. (1985): I Love You Forever, Montreal, Paperback (Reference unavailable)

13. Clawar, S. S./Rivlin, B. V. (1991): Children Held Hostage: Dealing with Programmed&Brainwashed Children, Chicago IL, American Bar Association

14. Gardner, R. A. (2001): Differential diagnosis of the three types of Parental Alienation Syndrome (PAS), Therapeutic Interventions with Children with Parental Alienation Syndrome, Cresskill, NJ. Creative Therapeutics, Inc. See Conference Handbook Table One

15. Wakenshaw, M. (2001): This Child of Mine: A Therapist´s Journey, Richmond VA, Harbinger Press.

16. Campbell, T. W. (1994): Beware the Talking Cure: Psychotherapy may be hazardous for your health., Boca Raton FL, Upton Books, Social Issues Resources Series Inc.

17. Hare, R. D. (1993): Without Conscience: The Disturbing World of the Psychopaths Among Us., New York NY, Guilford Press.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.