Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Reintegrační centrum pro diagnostiku a terapii syndromu zavrženého rodiče

Co je syndrom zavrženého rodiče?

Syndrom zavrženého rodiče (dále jen SZR) je častým průvodním jevem rozchodu rodičů nezletilých dětí. V (po)rozvodových sporech někdy začne dítě, které mívalo bezproblémové vztahy k oběma rodičům, být dlouhodobě popouzené a psychicky manipulované jedním rodičem (který je má po rozvodu v péči - "zavrhujíci", nebo-li "programující rodič") proti druhému rodiči (který se snaží o kontakty s dítětem - "zavržený rodič") vštěpováním, že vše, co s ním souvisí je špatné, škodlivé a nebezpečné. Dítě je na programujícím rodiči závislé a proto indoktrinaci nejen přijímá, ale začne vyvíjet i vlastní dynamiku postojů, až druhého rodiče zcela nebo částečně zavrhne. Dítě rozděluje rodiče bez ohledu na realitu na hodného a zavrženíhodného; identifikuje se s postoji "hodného" rodiče a mechanicky opakuje jeho obvinění, kterým často ani nerozumí. Své postoje obyčejně nedokáže ani racionálně zdůvodnit. Dochází tím ke škodlivé deformaci psycho-emocionálního vývoje dítěte - zaujímá nenávistný postoj vůči jedné z nejbližších osob bez důvodu a bez pocitů viny, což vede k vážným psychopatologiím. Legitimní nároky druhého rodiče ani dítěte nejsou pak respektovány. Analýzou příznaků společných těmto dětem vznikl syndrom zavrženého rodiče (SZR). Jeho konečným výsledným efektem je trojúhelník programující rodič-odcizené dítě-zavržený rodič.

Syndrom zavrženého rodiče stejně jako mírnější formy popuzování dítěte (bez popsaného vývoje vlastní dynamiky postojů vůči druhému rodiči) plně spadá pod definici Rady Evropy pro týrání dítěte. Citové týrání je Radou Evropy definováno jako "chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace kdy má skoro stále pocit strachu, což může způsobit citové ublížení". Dítě s rozvíjejícím se SZR či rozvinutým SZR bývá obvykle od jednoho rodiče úmyslně izolováno, omezováno ve svém přirozeném vztahu s druhým rodičem a je u něj vyvoláván strach z kontaktu s druhým rodičem.

Je možná terapie?

Ano. Právně a terapeuticky je třeba jednat co nejdříve poté, co je SZR rozpoznán. Přestože jsou výzkumy v oblasti práce s odcizenými dětmi teprve v počátcích, v jednom se všechny dosud publikované studie shodují: je-li zavržení rodiče neodůvodněné, nejjistější cestou k normalizaci situace je znovunavození kontaktu mezi dítětem a zavrhovaným rodičem. Neexistují-li pádné důvody k odložení kontaktu na pozdější dobu, měl by ozdravný plán zaručit co nejdříve, že se dítě bude s rodičem pravidelně setkávat.

Nejúčinnější terapeutickou možností je omezení vlivu programujícího rodiče, což za popsaných podmínek může učinit pouze soud. V zahraničí jsou již zkušenosti s terapií SZR formou deprogramování dětí se SZR ve specializovaných zařízeních (pobytových,lůžkových).

Terapie záleží na formě SZR:

a) Lehké formy SZR
Výchova nejčastěji zůstává u programujícího rodiče, soud určí terapeuta řídícího zpočátku styk s dítětem, při nespolupráci programujícího rodiče jsou možné sankce (napomenutí, pokuty, obecně prospěšné práce, odsouzení, až po změnu výchovných poměrů/odebrání dítěte/péče o dítě).

b) Těžší formy SZR
Změna výchovy (od programujícího k zavrženému rodiči), soud určí terapeuta a monitorovaný kontakt dítěte s programujícím rodičem.

c) Těžké formy SZR
Soud nařídí program pro dočasný pobyt dítěte v reintegračním zařízení, kde probíhá terapie specializovaná na SZR, aby byl obnoven vztah se zavrženým rodičem.

Proč Reintegrační centrum?

Reintegrační centrum je zařízení, kde odcizené dítě, a zavržený rodič společně pobývají, pracují, připravují jídlo, hrají hry, sportují. Zavržený rodič dorazí proškolený, nevtírající se, připravený na počáteční nenávist dítěte přecházející postupně v běžný negativismus, hranou "lhostejnost", okukování, zájem. Začátek terapeutického pobytu v reintegračním zařízení může být poměrně dramatický (programující rodič i dítě po vynesení rozsudku mohou "řádit"), ale dramatické jsou i kladné výsledky: jsou popisovány hluboké emoční katarze, kdy při společné činnosti vyplavou vytěsněné kladné emoce, ustoupí napětí, komunikace se normalizuje. Dítě je pak terapeutem přiměřeně poučeno o situaci. Vztah k programujícímu rodiči se obvykle nezhorší, ale vyzraje: dítě bývá k programujícímu rodiči chápavější a k programování více imunní.

Jak by Reintegrační centrum mělo vypadat?

V našich podmínkách se jeví jako vhodné a nejsnáze uskutečnitelné využít pro potřeby Reintegračního centra samostatný objekt přiměřené kapacity, kde by bylo možné turnusové ubytování klientů ("zavrženého" rodiče s dítětem či dětmi) i terapeutická práce a servisní činnosti (vaření, úklid). Vhodným objektem může být např. bývalá školka, či jiný větší dům se zahradou. V blízkosti by měla být k dispozici škola, kam by děti ve školním věku docházely, pokud by se neúčastnily nějaké náhradní školní výuky přímo v Reintegračním centru..

Reintegrační centrum by mělo být spíše "rekreační", než čistě odborné pracoviště např. psychiatrické léčebny, aby i tímto charakterem přispívalo k obnovení normálních vztahů mezi dětmi a "zavrženým" rodičem.

Předpokládá se nabídka dalších služeb, např. rodinné mediace a poradenských služeb, včetně pořádání přednášek a seminářů pro odborníky i veřejnost. Reintegrační centrum by mělo mít i úlohu vzdělávací a výzkumnou; v tomto směru jde o novou věc velkého významu.

Jaké odborné obsazení by Reintegrační centrum mělo mít?

Terapie s odcizenými dětmi a jejich rodiči je složitá odborná oblast, která vyžaduje specializované dovednosti, znalosti a zkušenosti. Důležité ovšem je, že terapeut rozumí kořenům zavržení a ví, jak rozlišit zavržení, které je výsledkem tzv. rozvodových jedů, od ostatních případů. Mělo by jít o terapeuta, který se setkal s tím, že děti mohou být bezdůvodně vmanipulovány do nenávisti k jednomu z rodičů, a uvědomuje si, že pro znovunavázání vztahu mezi zavrženým rodičem a odcizeným dítětem je nezbytný kontakt mezi nimi. Pokud je zavržení provázeno také obviněním ze zneužívání, měl by terapeut mít zkušenosti s prací s dětmi, které taková obvinění vznesly.

Je velmi důležité zvolit terapeuta, který chápe výjimečnou důležitost vazeb mezi rodičem a dítětem. Ztrátu takového vztahu by měl považovat za tragickou. Bez ohledu na to, jak dobře se dítěti daří v ostatních oblastech života, by terapeut rozhodně neměl vzdávat svůj boj příliš brzy a uzavírat případ s tím, že dítě na tom bude lépe, pokud se zavržený rodič svých snah o opětovné navázání kontaktu vzdá.

Je možné využít dosavadní právní předpisy?

Ano. Vyvolání syndromu zavrženého rodiče u dítěte je jednoznačně vážným ohrožením a narušením jeho řádné výchovy programujícím rodičem.

Podle ust. § 46 zákona o rodině může soud nařídit ústavní výchovu, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena nebo vážně narušena a jiná výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit. Jestliže je to v zájmu nezletilého nutné, může soud nařídit ústavní výchovu i v případě, že jiná výchovná opatření nepředcházela.

Ústavní výchovou lze rozumět i umístění dítěte na dočasnou dobu do Reintegračního centra.

Bylo by Reintegrační centrum prospěšné nejen dětem a rodičům, ale i společnosti?

Ano. Negativní důsledky syndromu zavrženého rodiče nenesou jen jednotlivé děti a jejich rodiče, ale celá společnost, jde o velmi závažnou sociální patologii narušující základní a přirozené rodinné vztahy. Zařízení popsaného charakteru by umožňovalo toto ohrožení rozpoznat a svou činností by zabraňovalo jeho šíření.

Literatura:

1. Bakalář, E.: Průvodce otcovstvím, Praha, Vyšehrad 2002,

2. Bakalář, E.: Syndrom zavrženého rodiče, Psychologie dnes, č.1/2003,

3. Bakalář, E.: Hledání cesty zavrženého rodiče k dítěti, Psychologie dnes, č. 4/2003,

4. Biskup, P.: Syndrom zanedbávaného, zneužívaného a týraného dítěte, v: Doporučené postupy pro praktické lékaře, Ministerstvo zdravotnictví, Praha 2001,

5. Gardner, R. A.: Syndrom zavrženého rodiče, Metodická publikace MPSV ČR, Praha 1996,

6. Gardner, R. A.: The Parental Alienation Syndrome: A Guide for Mental Healt and Legal Professionals, 2nd Ed Cresskill, Creative therapeutics, New Jersey, 1998,

7. Gardner, R. A.: Therapeutic Interventions for Children with PAS, Cresskill, Creative therapeutics, New Jersey, 2001,

8. Jedlička, J.: Syndrom zavrženého rodiče, pracovní text Výboru pro práva dítěte Rady vlády ČR pro lidská práva, 2003

9. Warshak, R. A.: Revoluce v porozvodové péči o děti, Praha, Portál 1996,

10. Warshak, R. A.: Rozvodové jedy, Praha, Triton 2003,

11. www.iustin.cz, www.rachelfoudation.org, www.rgardner.com/refs, www.warshak.com,


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.