Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Pozor na znalce Pavláta a spol.!

Popírači syndromu zavrženého rodiče mají strach ze změny, která by je připravila o peníze, které jim přináší rodinná a společenská patologie. "Tátové, nechte si všechno líbit a nic nedělejte, nám ale plaťte desítky tisíc korun za bezcenné "posudky", radí "znalec" Pavlát. Načetli toho hodně, aby svou pozici udrželi, škoda, že kromě svých bludných hypotéz nedokáží také prezentovat své úspěchy při řešení zhoubné patologie, která se jejich přičiněním šíří jako mor. Takže tedy pozor na "znalce" Pavláta. Až vám bude soudkyní přidělen k vypracování posudku, odmítněte ho!


Rozhovor se "znalcem" Pavlátem naleznete ve videu vpravo.

Kritické zhodnocení syndromu odcizeného rodiče

článek z časopisu Soudce č. 7-8/2006

PhDr. Josef Pavlát,
Doc. MUDr. Pavel Pavlovský, Csc., Psychiatrická klinika 1 LF a FN 1,
PhDr. Laura Janáčková, Csc., Ústav psychologie LF MU

Úvod

Diskuse o syndromu odcizeného rodiče je již tak živá a obsáhlá, že je obtížné přispět do ní čímkoli originálním.Je nicméně užitečné o této diskusi informovat, zvážit, jak se k syndromu odcizeného rodiče postavit v naší poradenské, klinické a znalecké praxi a eventuálně poukázat na některé další, dosud nezmiňované zdroje zájmu a popularity, kterým se tento syndrom těší.

V první řadě je třeba zastavit se nad překladem termínu „The parental alienation syndrom“ (PAS) jako „syndrom zavrženého rodiče“. Gjuričová 7) poukazuje na to, že alienation je třeba překládat jako odcizení. Má za to, že pojem odcizení popisuje vztahovou situaci rodiče a dítěte, neimplikuje viníka, zatímco překlad zavržený rodič navozuje otázky, proč byl rodič dítětem zavržený, kdo způsobil, že dítě svého rodiče zavrhlo, a podobně, a navozuje zavádějící a schematické porozumění problému. Novák13) má oproti tomu za to, že překladatel má určitou volnost, že například asertivní techniky „mlžení“ je možné úspěšně přeložit jako „otevřené dveře“. Domnívá se, že překlad „odcizený“ může vyvolávat představu chování schizoidního typu.

Gjuričová v dalším textu užitečnost svého příklonu k přesnému překladu přesvědčivě dokládá. Máme tedy za to, že přestože termín syndrom zavrženého rodiče se u nás již vžil, bude ku prospěchu věci v další praxi používat správný překlad syndrom odcizeného rodiče.

Novákova argumentace se nám jeví nesrozumitelná.

K diskusi k PAS

Autoři diskutující o Gardnerově 6) syndromu odcizeného rodiče, například Garber,4) Sponsel 14) se shodují v názoru, že tento koncept celkem dobře popisuje dávno známou skutečnost, že někteří lidé angažující se v opatrovnických sporech používají své děti jako zbraň proti druhému rodiči a že koncept je dynamickým, klinicky užitečným popisem dění, které se může vyskytovat mezi rodiči a dítětem, nejčastěji v situaci opatrovnických sporů.

Nicméně velmi závažné námitky směřují proti snaze vidět a prosadit PAS jako medicínskou diagnózu. Například Gjuričová říká, že „Dítě je v tomto pojetí nositelem syndromu, tedy skupiny chorobných příznaků.

To neumožňuje porozumět situaci dítěte v konfliktním vztahovém procesu a naopak vede k polarizovanému hodnocení: někdo je nemocný a potřebuje léčbu, někdo to zavinil a někdo je nevinný.“ A: „Viník v podobných případech nemívá jméno jednoho z rodičů, viníkem toho smutného stavu bývá dlouhá historie partnerské nespokojenosti a nezvládnutých konfliktů.

Stává se, že v neúnosně napjatém a polarizovaném prostředí rodiny dítě musí volit mezi dvěma odlišnými realitami, otcovou a matčinou. Volbou si pak zajišťuje jistotu aspoň jednoho vztahu, tím bývá častěji vztah s matkou, která bývá v našich poměrech bližším rodičem.

Gardnerovo pojetí zanedbává, že jev odcizení rodiče a dítěte vzniká za velmi odlišných okolností, zanedbává vývojovou vztahovou stránku problému.

Pojem vytváří iluzi, že jde o jasně určenou chorobu, která je tedy léčitelná jasně definovanými postupy. Nejde však o medicínskou diagnózu ani o objektivní popis jevu. Jde o spornou interpretaci závažného jevu, tato interpretace by neměla být nekriticky přijímána jako správná či modelová.“

Řada amerických a německých prací, například Bruch 3) Garber 4) Sponsel 14) přináší velmi kritické, většinou zcela odmítavé postoje vůči syndromu odcizeného „zavrženého“ rodiče, své výhrady vyvozují především z nedostatečně vědecky fundovaného vytvoření této syndromologické jednotky, z chybění srovnávacích studií a z nepochopení obecně uznávané výstavby syndromu.

Zajímavá je v tomto směru např. Práce Sponsela z ro ku 2005. Autor se vyhýbá pojmu symptom a hovoří o „jádrovém fenoménu“ konstruovaného syndromu; tento jádrový fenomén se projevuje tím, že dítě se v situaci rozvádějících se nebo rozcházejících se rodičů relativně často bez viditelných důvodů odcizuje od rodiče, v jehož péči není, a naopak se ztotožňuje s rodičem, v jehož péči se nachází. Autor neuvádí, proč se pojmu symptom – příznak – vyhýbá, z následujícího textu lze však soudit, že symptom logicky bere jako projev choroby (např. kašel, horečka), a ptá se, o jakou cho- robu jde v případě PAS. Syndrom se běžně považuje za soubor příznaků, které se vyskytují společně a spolu souvisejí, syndrom není vyhrazen pro určitou nemoc, neboť je projevem různých nemocí, jejichž podstatu nemusíme znát, to platí zejména o psychiatrii. Příznakem nebo syndromem je postižena určitá osoba, což v případě PAS se jeví jako velmi nejasné – vztahuje se tento „syndrom“ jen na dítě nebo na jednoho či oba rodiče, na více osob nebo i na určité prostředí? V každém případě se na vzniku PAS podílí více než jedna osoba, jde tudíž o záležitost narušeného vztahu dvou či více osob, což opět zpochybňuje jeho existenci v medicínském slova smyslu, neboť vyjadřuje pouze etiologii a patogenézu narušeného vztahu, není označením nějaké nemoci, jinými slovy: nelze zaměňovat etiopatogenézu za klinický obraz.

Z definice PAS nelze vyvodit, zda dochází k poruše chování jen u dítěte, jen u jednoho nebo u obou rodičů, či jinde – vzniká mnoho kombinací poruch chování na nejrůznější úrovni, což Gardnerovu koncepci činí zcela nejasnou a nevědeckou. Gardner protestuje proti tomu, aby PAS byl ztotožňován s pojmy programování a vymývání mozku, předpokládá aktivní roli dítěte na jeho vzniku, což se opět jeví jako značně problematické. Jako terapeutické cíle prosazuje podporu dítěte v těžkém konfliktu loajality, při čemž dítě musí převzít postoje odcizeného rodiče a pozitivní hodnocení nové situace bez ohledu na to, že v této nové situaci může být zanedbáváno a odstrčeno.

Styk s rodičem je dle Gardnera pro dítě vždy dobrý a musí být vynucen za každých okolností, v některých případech i za cenu změny rodičovské péče, neboť k dogmatům dané koncepce patří i to, že dítě ze styku s oběma rodiči vždy profituje.

Kritický postoj k PAS vede citovaného německého autora k závěru, že tento uměle konstruovaný syndrom je nadbytečný a velmi problematický, neboť vychází z falešných domněnek, není podložen empirickými fakty, nekriticky až fanaticky straní nerezidenčnímu rodiči, nebere ohled na potřeby a názory dítěte a neuznává princip a příkaz vhodnosti použitých prostředků; použití tohoto konceptu v terapii a soudnictví je pro dítě mimořádně nebezpečné.

Na řadu podobných kritických hodnocení Gardner 5) namítá, že nezařazení PAS do DSM-IV ještě neznamená, že tento syndrom neexistuje; již však dále nepokračuje, aby se vypořádal se skutečností, proč tam PAS zařazen nebyl. Protestuje i proti nařčení ze sexismu a nepřátelského postoje vůči matkám – domnívá se, že v současné době je podíl muži/ženy mezi nerezidenčními rodiči přibližně stejný. Těžko přijatelný je jeho názor, že zármutek nad nemožností pečovat o dítě je větší než zármutek nad jeho smrtí.

Hlavní a velmi závažné námitky směřují ke skutečnosti, že v Gardnerově pojetí je zcela opominuto chování a role odcizeného rodiče. Gardner se omezuje na formulaci vylučovacího kritéria pro určení PAS, kterým je podle něj oprávněné zavržení rodiče. Je nicméně dostatečně známé, jak obtížné či nemožné je orientovat se v situaci, kdy se mezi manželi či exmanželi řetězí konflikty. Je tedy velmi často nemožné toto kritérium aplikovat.

Někteří autoři (Johnston a Roseby)9) popisují, že odmítaný rodič je často poněkud neempatický ve vztahu k dítěti a k hostilitě druhého rodiče může přispívat vlastní hostilní reakcí a umíněným vyhledáváním styku s dítětem. Johnston10) ve své studii našla ve svém vzorku dětí odmítajících nerezidenční rodiče jen dva extrémní případy odcizení. Tito odmítaní rodiče se vyznačovali slabou schopností empatie, poskytování podpory a slabými rodičovskými dovednostmi. Žádný z autorů, a to ani Gardner 5) není na pochybách o tom, že PAS je určen pro potřebu soudních sporů. Gardner PAS vnímá jako prostředek k soudní bitvě o svěření dětí do péče. Zastává stanovisko, že PAS musí být uznán soudy jako diagnóza, z níž vyplývá jednoznačný postup – změna rezidenčního rodiče. Má za to, že takový postup je pro dítě v každém případě přínosný.

Je velmi zajímavé, že jak Gardner 5) tak Warschak 17) nepovažují vyhledávání a vedení soudních opatrovnických sporů za nic negativního. všechny studie sledující prosperitu dětí v porozvodovém období (na příklad Wallerstein a Kelly,16) Amato a Keith1), 2)) nicméně porozvodové spory považují za hlavní indikátor špatné porozvodové adaptace a přesvědčivě dokládají jejich negativní dopad na zdraví a prosperitu zúčastněných dětí. Gardner5) velmi emotivně líčí utrpení odmítnutých otců a zdůrazňuje, že jedinou cestou k jeho odstranění je náprava situace cestou soudních sporů. I z Warshakovy práce17) je zřejmé přesvědčení, že lidské vztahy, křivdy a nespravedlnost lze napravit, pokud postižený má dostatek prostředků na dobrého terapeuta a advokáta.

Naše názory, doporučení z literatury

Všechny shora uvedené námitky vůči Gardnerem navrhovaným diagnostickým, terapeutickým a soudním postupům jsou pro kohokoli, kdo se zabývá manželskými konflikty a usiluje o řešení, které by nejméně poškozovalo zúčastněné děti, zřejmé a banální. Je s podivem, že Gardnerův syndrom zavrženého rodiče a jím navrhované postupy získaly tolik zastánců a publicity. Gardner konec konců neříká nic jiného, než že někteří rodiče v opatrovnický sporech používají své děti jako zbraň proti druhému rodiči. A to je věc dávno dobře známá.

Podle našeho názoru je třeba vysvětlení hledat v povaze situace, v níž se ocitá nerezidenční rodič:

Rezidenční rodič má tím, že může rozhodovat o dítěti, v rukou značnou moc. Může svého bývalého partnera „řídit“, manipulovat s ním tak, jak v manželství nemohl. V jakémkoli sporu je nerezidenční rodič v krajně nevýhodné situaci – ve věci styku s dítětem je odkázán na dobrou vůli rezidenčního rodiče: Pokud je styk s dítětem mařen a nerezidenční rodič hledá nápravu prostřednictvím nějaké úřední intervence, pak má rezidenční rodič vždy možnost dítě proti němu popudit.

Zkušenosti s intervencí soudů, sociálních pracovnic a dalších odborníků v takové situaci jsou podle referencí nerezidenčních rodičů špatné (např. Vassiliou).14) To lze vysvětlit z části tím, že i tam, kde bychom to nečekali, může chybět dostatečné odborná erudice a nestrannost, jádro obtíže je ale v tom, že vyhrocené opatrovnické spory nemají uspokojivé řešení – vždy je někdo poškozen.

Nejčastěji je poškozen nerezidenční rodič (zpravidla otec), poškození jeho práv se jeví jako nejmenší zlo.

Při velkém množství rozvodů, z nich podle odhadů je 20–30 % konfliktních, a to nejčastěji pro spory o svěření dětí, je zřejmé, že počet otců, kteří jsou tak či onak postižení nemožností častého a hodnotného styku s dětmi, je velký. Jejich šance domoci se nápravy je malá či žádná. Pokud jsou svými dětmi odmítáni či zavrženi, je podle všech referencí jejich utrpení značné. A je zřejmé, že jediné značně nejisté zlepšení jejich situace je v budoucnosti, pokud jejich děti získají vlastní, nezávislé hodnocení situace a opět se k nim přikloní.

V této situaci se jeví Gardnerův syndrom odcizeného rodiče a s ním spojené doporučené soudní, diagnostické a terapeutické postupy jako ve své podstatě ideologický koncept. Gardner sjednocuje poškozené otce, vytváří hnutí, organizuje emoce, pochopitelnou frustraci poškozených otců. Zakládá paramilitantní hnutí. Jednostranně informuje své stoupence. Mase poškozených a trpících mužů nabízí řešení: Vyhledají odborníka seznámeného se syndromem odcizeného rodiče, ten pak na základě osmi kritérií a vyloučení možnosti, že zavržení by mohlo být oprávněné, podle tabulky zjistí stupeň zavržení, a pokud je stupeň zavržení nejvyšší třetí, uzavře, že jedinou možnou terapií je změna výchovy.

Soud pak akceptuje jeho posudek, nařídí změnu výchovy, dítě je přemístěno do reintegračního zařízení a sblíží se s otcem. Takový běh událostí není toho času zaručen. Je nicméně jen na iniciativě otců, aby udělali vše co je v jejich silách, aby odborníky přiměli vyškolit se v Gardnerově syndromu, soudy aby přiměly akceptovat jejich závěry a rozhodnout o náležitých krocích.

Jde tedy o to usilovat o revoluční obrat dosavadní praxe. Obáváme se nicméně, že tak revoluční obrat se nejen nezdaří, ale že podobně jako většinu revolučních obratů, si ho ani nelze přát: v jádru tohoto obratu stojí předpoklad, že násilné vynětí zmanipulovaného dítěte z rukou matky a jeho svěření otci je pro ně jednoznačně prospěšné. Tento předpoklad není potvrzen a obáváme se, že ani potvrzen nebude. Domníváme se, že užitečnější než doufat v revoluční řešení je zprostředkovat postiženým otcům znalost konstruktivní strategie k alespoň částečné nápravě jejich situace.

Jednotliví autoři doporučují následující:

Hayward,8) který je spolupracovníkem britské charitativní organizace FNF (Families Need Fathers) formuluje následující doporučení: Varuje před vkládáním naděje v řešení situace soudní cestou. Shrnuje zkušenosti psychiatrů a psychologů zabývající se problematikou opatrovnických sporů a říká, že řešit rodinné problémy soudní cestou je plýtvání časem. Říká, že nejběžnější způsob chování matek v situaci syndromu odcizeného rodiče je demonstrace moci, ignorování a ponižování otce. Shodně s jinými autory (například Kock, M., Lowery, C.)11) říká, že přesto udržení co možná nejlepšího kontaktu s matkou je nejlepším prediktorem možné nápravy situace. Zdůrazňuje, že otec by měl žít hodnotný a úspěšný život, varuje před zahlcením spory, možnou ruinací otce. Tomu podle něj nejlépe brání stálá zaměstnanost, pozitivní myšlení, ventilace problému v podporujícím prostředí, které má konstruktivní postoje. Za nejhorší považuje pocit bezmocnosti.

Major12) doporučuje následující: absolvovat kurz rodičovství, nejednat agresivně, dobře kontrolovat své emoce, mít na mysli blaho dítěte, být aktivní, konstruktivní, nedostat se do situace oběti. Mít podporu zkušených odborníků, neprotivit se rozhodnutí soudu. Podle naší zkušenosti by si nerezidenční rodič měl uvědomit, že jeho pozice je velmi slabá. Měl by tento fakt akceptovat a podřídit mu své jednání. Nedoufat, že najde jakoukoli možnost jednání z pozice síly. Shledáváme, že jedinou efektivní strategií je nechat si vše líbit. Jediným cílem musí být prospěch dítěte a styk s ním. V žádném případě udržování či budování vlastní pozice. Je tedy zřejmé, že adaptivní jednání předpokládá schopnost klidně zhodnotit situaci a volit adekvátní strategii. Tuto schopnost je třeba projevit v situaci, kde jsou ve hře velmi silné emoce. S určitou mírou zjednodušení lze shrnout, že adaptivní strategií je ústup a sbírání malých zisků. To může znamenat udržet kontakt s dítětem, jakkoli minimální, až do doby, kdy to samo bude schopno zhodnotit situaci. Zcela neadaptivní, jak o tom svědčí jak klinické zkušenosti, tak nálezy systematičtějších studií, je neústupné, bojovné či dokonce agresivní jednání.

Máme za to, že diskuse kolem PAS by se nekonala a diskutéři by se rychle shodli, kdyby měli řešit obdobný případ, který by na rozdíl od PAS nevyvolával silné emoce překážející nerušené úvaze. Celá diskuse je příkladem toho, že i mnoho odborníků lze poměrně snadno ideologizovat. I pro bystré hlavy je slib spravedlnosti na zemi silným pokušením slibujícímu uvěřit a postavit se za něj. Zde je to slib spravedlnosti pro otce. Nicméně kvalifikovaný odporník si musí být vědom povinnosti nestranné, emočně vyvážené úvahy, musí respektovat vědecké zásady dospívání k poznatkům. Hodnotí emoce, eventuálně i případy emočně prožívá, ale musí své emoce reflektovat, pracovat s nimi jako s informací, ne se jimi řídit. Gardnerovo stanovisko se nám tedy jeví jako rigidní, slibující řešení situace, která je často neřešitelná.

Agresivní, radikální postoje považujeme za kontraproduktivní. Vedou k eskalaci nepřátelství, zhoršení situace obou rodičů a k soudním sporům, které nepřinášejí řešení. Neměly by proto být doporučovány.

Použitá literatura:

1) Amato, P. R., & Keith, B. (1991a): Parental divorce and the well-being of children: A metaanalysis. Psychological Bulletin, 110, 26–46.

2) Amato, P. R., & Keith, B. (1991b): Parental divorce and adult well-being: A meta-analysis. Journal of Marriage and the Family, 53, pp. 43–58.

3) Bruch, C. S. (2001):Alienation Syndrome and Parental Alienation: Getting It Wrong in Child Custody Cases. Family Law Quarterly, 35, 527. http://www.abanet.org/family/familylaw/ fam353_06_bruch_527_552.pdf.

4) Garber, B. D. (2004): Parental Alienation in Light of Attachment Theory: Consideration of the Broader Implications for Child Development, Clinical Practice, and Forensic Proces. Journal of Child Custody, December,1(4), pp. 49–76.

5) Gardner, R. A. (2002): Denial of the Parental Alienation Syndrome Also Harms Women. American Journal of Family Therapy 30 (3), pp. 191–202.

6) Gardner, R. A. (1998): The Parental Alienation Syndrome: A Guide for Mental Health and Legal Professionals. 2nd Ed. Cresskill, Creative Therapeutics, New Jersey.

7) Gjuričová, Š. (2005): Syndrom zavrženého rodiče? Právo a rodina, 7/10.

8) Hayward, S. (1999): Guide to the parental alienation syndrome. http://www.deltabravo. net/custody/pas-hayward.php.

9) Johnston, J. R., and Roseby, V. (1997): In the name of the child: A developmental approach to understanding and helping children of conflicted and violent divorce. New York, Free Press.

10) Johnston, J., Gans Walter, M., Oleson, N. (2003) (in press): Is it alienating parent, role reversal or child abuse? An empirical study of children’s rejection of a parent in child custody disputes. Journal of Emotional Abuse.

11) Kock, M., Lowery, C. (1984): Visitation and the Noncostudial Father. Jour. Of Divorce. 8/8/, pp. 47–64.

12) Major, J. (2004): What is the best way to deal with PAS. http://www.breakthroughparentingservices.org/divorce.htm

13) Novák, T. (2006): Diskuse k „syndromu zavrženého rodiče“. Česká a Slovenská psychiatrie, 102, pp. 38.

14) Sponsel. R. (2005): Das Elterliche Entfremdungs Syndrom Kernphänomen, Syndrom und Diagnostik, Ätiologie und Therapie Darstellung, Beurteilung, Bewertung. Dostupné na http://www.vafk-wiesbaden.de/informationen_varia/PASSponsel.htm

15) Vassiliou, D. (1998): Parental alienatiosyndrome: The lost parents’ perspective Department of Educational and Counselling Psychology, McGill University, Montreal. Dostupné na http://www.fact.on.ca/Info/pas/vassil98.htm

16) Wallerstein, J. S., Kelly, J. (1980): Surviving the breakup: How children and parents cope with divorce. New York, Basic Books.

17) Warschak, R. A. (2000): Rozvodové jedy. Praha Triton.


Možnosti intervence v případě konfliktní rozvodové a porozvodové situace

článek z časopisu Soudce č. 7-8/2006

PhDr. Laura Janáčková, Csc., Ústav psychologie LF MU,
PhDr. Josef Pavlát, Psychiatrická klinika 1. LF UK

Konfliktní rozvodové a porozvodové situace jsou v centru pozornosti odborné veřejnosti především pro dobře doloženou skutečnost zhoubného vlivu rodičovských konfliktů na prosperitu dětí.

Odhaduje se, že ve Spojených státech asi 30 % rozvedených rodičů s dětmi se angažuje ve vážném porozvodovém konfliktu po tři a až čtyři roky po rozvodu (Wallerstein a Kelly, 1980). Turkat (2000) odhaduje, že ve Spojených státech je ročně asi milion dětí zúčastněno v porozvodových soudních sporech. Coates (1999) ve své studii 10 000 rozvodů našel 35 % případů, kdy alespoň jeden z rodičů druhého nenávidí a je motivován k porozvodovému boji. Asi 50 % rodičů je po rozvodu rozhněváno svou finanční situací. Značnou pozornost vzbuzuje i skutečnosti, že velmi často nejsou respektovány rozvodové soudní rozsudky, především pak rozhodnutí o styku dětí s nerezidenčním rodičem. Tak na příklad Kressel (1985) odhaduje, že asi 40 % matek s dětmi svěřenými do výchovy odpírá otcům navštěvy dětí, aby je potrestaly. Arditti (1992) sděluje, že z jeho vzorku 125 rozvedených otců 50 % referovalo o narušování návštěv dětí jejich matkami. Snow (2004) uvádí, že rozvod rodičů postihuje v USA každý rok asi jeden milion dětí a že během dvou let po rozvodu asi 50 % dětí má kontakt se svým otcem méně než dvakrát za rok. Poslední studie Spruijta (2005) shledala, že po rozvodu 20 % dětí nemá žádný kontakt s druhým rodičem.

U nás Schuller, Prokopec a Dytrich (1985) ve svém souboru nalezli překvapivě vysoký počet otců, kteří se s dětmi nestýkají vůbec. Zejména mladé ženy do 23 let věku odpovídaly, že se otec s dítětem pro rozvodu nestýká vůbec (40 %) nebo zcela nepravidelně (21 %). Podíl dětí v jejich souboru, které se přiklánějí jen k jednomu z rodičů, byl v jejich souboru značný: podle údajů žen je to 55 % a podle údajů mužů 40 % dětí. Skutečnost, že téměř každé druhé dítě má vypěstován k jednomu z rodičů více či méně hostilní vztah (většinou k otci), případně se od něj odvrací vůbec, považují za velice znepokojivou. Příčinami této situace se zabýval Dudley (1991).

Z jeho vzorku 80 rozvedených otců, kteří se se svými dětmi nestýkali vůbec či jen zřídka, 33 otců za hlavní překážku svých styků z dětmi považovalo špatný vztah s matkou, 22 uvádělo osobní důvody (na příklad svůj zdravotní stav, náročnost zaměstnání, nový vztah), 13 uvedlo, že děti jsou již starší a jsou příliš zaneprázdněné.

Otcové si často stěžovali, že soudy nejsou schopné vynutit nebo rozšířit jejich styky s dětmi. Je tedy zřejmé, že otcové se svými dětmi z velké části nestýkají pro rozpory s matkou. Nejčastěji takové rozpory rezultují v maření návštěv. Otec má zájem se s dětmi stýkat, ale pro odpor matky nemá možnost.

V souvislosti s konfliktní rozvodovou a porozvodovou situací a s mařením návštěv vzbuzuje pozornost odcizení rodiče. Odcizení rodiče je podle Spruijta důvodem pro 42 % přerušených kontaktů. Tento autor zdůrazňuje, že odcizení rodiče je velmi časté tam, kde rozhodnutí o stycích s dětmi nebylo výsledkem dohody rodičů, ale bylo rozhodnuto soudem. Autor zdůrazňuje potřebu mediace v takovýchto případech.

Po odmítavých dobře argumentovaných stanoviscích v literatuře diskutující syndrom odcizeného rodiče (PAS) další práce doporučují zaujmout konstruktivní, revidující stanovisko. Na příklad Kelly a Johnston (2001) odmítají Gardnerův popis odcizení dítěte a nerezidenčního rodiče a zdůrazňují, že vztah dítěte v porozvodové situaci lze popsat jako následující kontinuum:

1/ Kladný vztah s oběma rodiči, 2/ Afinita k jednomu z rodičů, 3/ Spojenectví s jedním z rodičů. Zde za klíčovou skutečnost odlišující tyto děti od dětí odcizených považují schopnost těchto dětí uvědomit si, že druhého rodiče mají rády, nicméně momentálně s ním nechtějí mít častý kontakt, 4/ Odklon od jednoho z rodičů jako důsledek násilí v rodině, zneužívání či zanedbávání dítěte či v důsledku dalších deficitů v chování druhého rodiče (např. Hněviví, rigidní či restriktivní rodiče).

Tyto děti na rozdíl od dětí odcizených podle nich nechovají k druhému rodiči neodůvodněný hněv nebo strach. Zdůrazňují, že tento odklon od rodiče je adaptivní, dítě chrání, zakládá se na kognitivním a afektivním rozlišení rodičů. Poznamenávají, že tato skupina dětí je často chybně a někdy i účelově zaměňována s dětmi trpícími odcizením, a to především v soudních sporech.

5/ Odcizené děti. Podle nich jsou odmítaní rodiče těchto dětí z největší části dobří či „ti lepší“, bez historie fyzického či emočního zneužívání dětí. Negativní postoje a city dětí jsou zřetelně neadekvátní, dřívější vztah s rodičem je deformován. Děti takto reagují na vysoce konfliktní rozvodovou a porozvodovou situaci za podmínky, že jsou ve vztahu k možnosti odcizení se rodiči vulnerabilní. Odcizení se jednomu z rodičů se vyskytuje mezi množstvím dětí rozvádějících se rodičů jen výjimečně. Kelly a Johnston na rozdíl od Gardnera a dalších autorů, kteří se přiklánějí k jeho formulaci PAS, popisují ty aspekty chování odmítaného rodiče, které mohou k odcizení přispět. Johnston (2003) aplikovala tento multifaktoriální model v empirické studii 215 dětí v záznamech pořízených v dřívějších výzkumech rozvádějících se rodin. Studie dospěla k závěru, že dětské odmítání jednoho z rodičů mělo mnoho příčin vztahujících se k oběma rodičům. Lee a Olesen (2001) opět v kontrastu ke Gardnerovi doporučují pečlivé hodnocení všech faktorů, které přispívají k tomu, že dítě odmítá jednoho z rodičů. Johnston a Kelly považují formulaci PAS jako syndromu, který předpokládá, že jeden z rodičů je obětí zlovůle druhého rodiče, za kontraproduktivní – PAS se stává zbraní v rukou advokátů, kteří se snaží komplikovanou a nepřehlednou situaci, kde bojové nastavení rodičů a vzájemná nedůvěra podkopává rodičovské schopnosti, vylíčit jako jasný obraz s jasným podílem viny a neviny. Emery (2005) shrnuje dosavadní námitky proti PAS a uzavírá, že jde o hypotézu založenou na klinickém pozorování, až dosud nepotvrzenou žádnou fundovanou studií čerpající ze systematicky zpracované zkušenosti.

Spory vyvolávané rodiči v konfliktní rozvodové a porozvodové situaci jsou soudy vnímány jako velmi obtížné. Soudní jednání a následné rozhodnutí velmi často nevede k urovnání sporu, někteří rodiče se soudí opakovaně, často proto, že předcházející soudní rozhodnutí není respektováno. Provoz soudu je tak nejen neefektivní, ale i zdlouhavý a drahý. Zkušenosti s intervencí soudů, sociálních pracovnic a dalších odborníků v takové situaci jsou podle referencí nerezidenčních rodičů špatné (např. Vassiliou /14/).

V této situaci se jako vhodné řešení jeví mediace. Vestal (1999) uvádí, že mnoho států USA zavedlo možnost mediace v případech sporů o svěření dětí do péče a že mediací je vyřešeno 50 a ž 90 % sporných případů. Johnston (1994) ve své metaanalýze shrnuje, že z mediace dokáže profitovat asi 40 až 70 % konfliktních případů. Maccoby a Mnookin (1992) studovali 1124 kalifornských rodin s 1875 dětmi, které požádaly o rozvod. V polovině případů svěření dětí do péče nepřineslo problémy, v třiceti procentech případů přineslo problémy řešitelné bez dalších vážnějších sporů a u dvaceti procent případů otázka svěření do péče a návštěv byla řešena formální cestou (11 % v rámci mediačních sezení, 5 % po znaleckém doporučení a 4 % na základě soudního sporu).

Celá řada autorů (Emery a Wyer /1987/, Pearson a Thoennes /1988/) shodně uvádí, že mediační programy vyvinuté pro potřeby soudů udávají úspěšné řešení 40 až 80 procent případů.

U nás zavedli mediační program Lukány a Poupětová (Lukány, J., Poupětová, Š. /2005/) při Poradně pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha-západ a Praha-východ. Tento program byl primárně zaměřen na případy odcizeného rodiče, kde jeden z rodičů usiloval o styk s dítětem a inicioval soudní jednání. Ve spolupráci s pražskými soudy vedli program podporovaných setkávání dítěte s odmítaným rodičem. Soudy je žádaly i o mediaci rozvodových a porozvodových konfliktů. Udělali zkušenost dobré úspěšnosti u lehčích a středně intenzivních konfliktů, u případů odcizeného rodiče bylo výsledky vzledem ke krátkodbosti zkušenosti obtížné hodnotit. Referují, že především práce s případy odcizeného rodiče je náročná na čas i úsilí a není možná bez cílené podpory.

Mediační programy jsou tedy úspěšné u značné části rozvádějících se či rozvedených rodin, které se dostanou do sporu či konfliktu, nicméně jednotliví autoři shodně referují, že jsou neúspěšné u skupiny případů, které lze označit za vysoce konfliktní. Na příklad Feinberg a Loeb (1994) uzavírají, že v případech narušování návštěv možné intervence ztrácejí efektivitu úměrně s rostoucí závažností případů. Tyto rodiny jsou obvykle nespokojeny s rozhodnutím soudu, nerespektují ho, soudí se opakovaně. Ačkoli tyto rodiny jsou jen menšinou mezi rozvádějícími se rodinami (například podle Pearsona a Thoennese /1988/ 16 procent jeho vzorku), tyto rodiny neúměrně zatěžují soudy a podle Pearsona a Thoennese (1988) zdvojnásobují až ztrojnásobují průměrné soudní náklady na jednu rodinu. Proto při některých soudech vznikly programy zaměřené právě na tuto skupinu nejproblematičtějších rodin postavené na zkušenostech publikovaných na příklad Johnstonem a Campbellem (1988), Saposnekem (1985). Tyto programy si kladou za cíl v poměrně krátké době jednouho až dvou měsíců, nicméně při vynaložení až pětadvacetihodinové intenzivní terapie zvládnout hostilní chování typické pro tyto případy. O těchto případech je známo, že většinou trpí emočními problémy, špatnou komunikací a velkým stresem. Tyto programy si kladou za cíl napomoci vyřešení rodičovských konfliktů tak, aby bylo možné přikročit k soudnímu jednání a k rozhodnutím, která by měla šanci být respektována. Tyto programy zahrnují výchovnou část, kde jsou rodiče mimo jiné seznámeni s dopady konfliktů na děti, trénink komunikačních dovedností, strategií vyjednávání, technik překonávání mrtvých bodů a podobně. Jednotlivé státy USA iniciují řadu programů tohoto druhu ve snaze usnadnit práci soudů a zmírnit zátěž, kterou přinášejí vleklé soudní spory pro rodiče a především pro děti.

Programy zaměřené na vysoce konfliktní případy hodnotí práce Pearsona a Anhalta (1994). Jejich výsledky jsou podle nich velkým zklamáním. Jen velmi málo rodičů, kteří se těchto programů účastnili, je hodnotí jako úspěšné. Dokonce asi v polovině případů, kde druhý rodič měl alespoň občasné styky s dítětem, po absolvování programu došlo k zhoršení. Autor uzavírá, že pokud je rodič odhodlán styky druhého rodiče s dítětem mařit, pak se mu to většinou podaří. Turkat (1997) má za to, že maření návštěv nerezidenčních rodičů je třeba řešit již při formulaci soudního rozsudku a nespoléhat se na pozdější často neefektivní zásahy. Domnívá se, že v rozsudku je třeba vyvarovat se vágních formulací, že je třeba přesně specifikovat podmínky návštěv, nenechat věc na residenčním rodiči, ale přímo oslovit všechny osoby v jeho okolí, v rozsudku explicitně uvést postupné sankce při nedodržení návštěv, pečlivě prozkoumat možné praktické překážky.

Autor se vyslovuje pro to, aby v případech maření styku dítěte s nerezidenčním rodičem soudy formulovaly rozsudky, které podmínky návštěv přesně specifikují.

Doporučuje následující strukturu rozsudku: 1/ přesné určení data a času návštěv, 2/ přesná definice neutrálního místa předání dítěte, 3/ jmenování osoby, která předání dítěte bude monitorovat, 4/ přesně formulované pokyny pro policejní či soudní úředníky oprávněné vyhledat dítě a eventuálně v určitých případech zavřít rodiče narušujícího styky, 5/ přesné pokyny pro personál školy, jak umožnit styk nerezidenčního rodiče s dítětem a zprostředkovat informace o dítěti, 6/ přesné pokyny pro všechny ty osoby, které vedou mimoškolní aktivity, 7/ jasné pokyny pro všechny osoby v okolí dítěte odrazující od jakéhokoli jednání, které by rušilo styky dítěte s nerezidenčním rodičem, 8/ přesně formulovaná řada trestů za porušování návštěv rezidenčním rodičem, 9/ přesně formulovaná řadu trestů za narušování rozsudku soudu pro jakoukoli zúčastněnou osobu, 10/ klauzule vyhrazující možnost modifikovat rozsudek v případě vzniklé potřeby. Autor shrnuje, že je třeba pečlivě překlenout všechny mezery rozsudku umožňující narušování návštěv, dát jasné pokyny všem v okolí dítěte, aby neparticipovali v narušování návštěv, jasně strukturovat a dobře odstupňovat tresty za narušování návštěv. Předpoklad, že rodič narušující styky s dítětem bude spolupracovat bez jasných pokynů a dohledu, je podle něj mylný. Autor zdůrazňuje, že problém narušování návštěv se ve Spojených státech týká asi šesti milionů dětí. V současnosti se tento problém jeví jako neřešitelný. Doufá, že užití jeho schématu soudních rozsudků pomůže odstranit „tuto národní tragédii“. Z řady referencí je tedy zřejmé, že mírně či středně silné rozvodové a porozvodové konflikty s úspěchem řeší mediace. V případech vyhrocených konfliktů nicméně mediace není účinná a podle některých referencí ani speciálně vyvinuté programy se v těchto případech nesetkávají s úspěchem.

V této situaci někteří autoři (například Rand /2005/) zastávají názor, že děti, které odmítají navštěvovat nerezidenčního rodiče, mají k návštěvě být přinuceny, protože prioritou je udržení kontaktu s oběma rodiči a absence jednoho z rodičů situaci zhoršuje. Tento názor nicméně zastává jen málo autorů.

Autoři, kteří se zabývají problémy soudů efektivně vystupovat proti narušování návštěv a programování dětí (například Barrister /1998/), vypočítávají možné sankce, jsou si nicméně vědomi toho, že není v moci soudů vypořádat se s „emoční kontrolou“, kterou nad dětmi mají rezidenční rodiče. Barrister konstuje, že i přes jasné stanovisko Nejvyššího soudu USA netolerovat narušování návštěv jsou v praxi obtíže nižších soudů značné.

Soudní vykonavatelé určení k prosazování soudních nařízení se liší ve své kvalitě a ve svém odhodlání tak, že všemi schvalované rozhodnutí nejvyššího soudu se velmi často nedaří uskutečnit. Autor uzavírá, že pokud „soudní štěkot je hlasitější než jeho kousnutí,“ matky budou pokračovat v narušování kontaktu dětí s otci.

Když navíc se rozvine odmítání nerezidenčního rodiče, aniž by bylo v zárodku zmařeno, pak „ušlechtilý duch práva neuchrání ty, jež je zavázán opatrovat.“

Lowenstein (1999) má za to, že hrozba potrestání musí být následována trestem, třebas i odebráním dítěte matce a jeho umístěním do neutrálního prostředí a např. I uvězněním matky. Má za to, že neochota realizovat takový ohavný, ale nezbytný krok, vede k výsměchu celému soudnímu systému. Ze své zkušenosti vidí, že pokud je prohřešující se konfrontován s vážnou sankcí, pak sankce jsou jen zřídkakdy nutné. Má za to, že zvláště v souvislosti s PAS soudci nesmějí ustoupit před křikem veřejnosti, když dítě odejmou zlovolnému rodiči. Domnívá se, že soudci v případech PAS musejí jednat stejně rozhodně, jako jednají v případech znásilnění nebo vraždy. Feinberg a Loeb (1994) poukazují na to, že soudy mají možnost sáhnout k sankcím proti rodiči narušujícímu návštěvy (od napomenutí po vysoké pokuty a v některých státech USA i zastavení alimentů; soudy jiných států mají nicméně za to, že k zastavení platby alimentů nelze sáhnout, protože rodič, který se o takové opatření uchází, nemusí mít na styku s dítětem opravdový zájem) a mohou dosáhnout toho, že návštěvy se uskutečňují, nicméně není v jejich silách zabránit poškozování dítěte popouzením a indoktrinací ze strany rezidenčního rodiče. Uvádějí, že soudní řízení zabývající se nápravou narušování navštěv je časově i finančně velmi náročné, a zvláště pokud si vyžaduje svědectví dítěte, je pro dítě zatěžující a potenciálně traumatizující. Referují, že soudy ve Spojených státech vidí možnost změny opatrovnictví v důsledku narušování návštěv jako extrémní možnost a jen zřídka k ní sahají. Autoři nicméně v tomto postupu vidí jedinou možnost nápravy v případě selhání všech sankcí.

Turkat (1997) má za to, že možnosti soudů sankcionovat narušování návštěv jsou omezené – poukazuje na to, že finanční postih může v důsledku poškodit zúčastněné dítě, a to že právě tak platí pro vážnější sankce, jako je uvěznění a změna péče.

Lze shrnout, že v případech konfliktní rozvodové a porozvodové situace jsou v literatuře dobře doložené dobré výsledky mediace. Mediační programy nicméně selhávají v případech vyhrocených konfliktů, kde zúčastnění rodiče velmi často trpí poruchami osobnosti.

Podle některých referencí nejsou v těchto případech efektivní ani speciálně vyvinuté terapeutické programy. Případů, kdy ani mediační a ani terapeutické programy nevedou k zvládnutí konfliktů tak, aby bylo možné dospět k dohodě a k formulaci soudního rozhodnutí, které by bylo dodržováno, je mezi konfliktními rodiči asi 10 až 20 %. Jak k takovým případům přistupovat, je předmětem diskuse a sporů. Někteří autoři zastávají názor, že soudní rozhodnutí je třeba prosadit i za cenu drastických postupů. Soudy se nicméně podle všech referencí k takovým postupům uchylují jen výjimečně.

Použitá literatura:

Arditti, J. A. (1992): Factors relating to custody, visitations, and child support for divorced fathers: An exploratory analysis. J. Div. Remarr. 17, 23–42.

Barrister, S. M.: Parental Alienation Syndrome – a Judical Response? Family Law. 1998, 264–6.

Coates, B. A. (1999): Divorce with decency. Honolulu, University of Hawaii Press.

Dudley, J.: Increasing Our Understanding of Divorced Fathers Who Have Infrequent Contact with Their Children. Family Relations. 40, 1991, 279–280.

Emery, E. R.: Parental Alienation Syndrome: Proponents Bear the Burden of Proof. Family Court Review, 43, 2005, 8–13.

Emery, E. R. A Wyer, M. M.: Divorce mediation, American Psychologist, 42/2/, 1987, 472–480.

Feinberg, J. M., Loeb, L. S.: Custody and Visitation Interfeerence: Alternative Remedies. AAML Journal. 12, 1994, 271–284.

Johnston, J. R.: Parental alignments and rejection: An empirical study of alienation in children of divorce. Journal of the American Academy of Psychiatry and Law. 31, 2003, 158–170.

Johnston, J. R. (1994): High-Conflict Divorce. The future of children 4, 165–182.

Johnston, J. R., Campbell, L. E. G.: Impasses of divorce: The dynamics and resolution of family conflict. New York, Free Press, 1988.

Kelly, J. B., Johnston, J. R.: The Alienated Child – A Reformulation of Parental Alienation Syndrome. Family Court Review, 39, 2001, 249–266.

Lee, S. M., Olesen, N. W.: Assessing for alienation in child custody and access evaluation. Family Court Review, 39/3/, 2001, 282–298.

Lowenstein, L. F.: Parental Alienation and the Judicary. Medico-Legal Journal. 67, 1999, 121–123.

Lukány, J., Poupětová, Š,: Základní informace o tzv. „Syndormu odcizení rodiče“ a podporovaném setkávání pro soudce a pracovníka OSPD. Věstník Asociace manželských a rodinných poradců, č. 50, 2005.

Maccoby, E. E., Mnookin, R. H. (1992): Dividing the child: Social and legal dilemmas of custody. Cambridge, Harvard University Press.

Pearson, J., Anhlat, J.: Enforsing Visitation Rights. The Judges´ Journal, 34, 1994.

Pearson, J., Thoennes, N.: Divorce mediation research results, In J. Folberg a A. Milne (Eds.), Divorce mediation: Theory and practice (pp. 429–452) New York: Guilford Press, 1988.

Rand, D., Rand, R., Kopetski, L.: The spectrum of parental alienation syndrome Part III: The Kopetski Follow- up Study. American Journal of Forensic Psychology. 23/1/, 2005, 15–43.

Saposnek, D. T.: Mediating child custody disputes: A systematic guide for family therapists, court counselors, attorneys and judges. San Francisco: Jossex-Bass, 1985.

Snow, R. J.: Nonresidential father-child involvement: Fathers´and mothers´perspecives in acrimonious divorce relationships. Dissertation Abstracts International, A: The Humanities and Sociala Sciences, 63/9/, 2003, 3359-A.

Schuller, V. , Prokopec, J., Dytrych, Z. (1985): Dítě jako „objekt“ v rozvodovém procesu. Demografie, 27, č. 3, s. 221–227.

Spruijt, E., de Goede, M., Vandervalk, I.: Frequency of contact with non-resident fathers and adolescent well-being: A longitudinal analysis. Journal of Divorce and Remarriage, 40, 3-4, 2004, 77–90.

Turkat, I. D. (2000): Custody battle burnout. The American Journal of Family Therapy Jul-Sept.

Turkat, I. D.: Management of Visitation Interference. The Judges Journal. 36, 1997, 17–47.

Vassiliou, D.: Parental alienation syndrome: The lost parents’ perspective Department of Educational and Counselling Psychology McGill University, Montreal. 1998. Dostupné na http://www.fact.on.ca/Info/pas/vassil98.htm

Vestal, A. (1999): Mediation and parental alienation syndrom. Considerations for an intervention model. Los Angeles, Family and Conciliation Courts Review.

Wallerstein, J. S., and Kelly, J. B. (): Surviving the breakup: How children and parents co1980pe with divorce. New York, Basic Books.


Další geniální bludnou Pavlátovou hypotézou, "potvrzenou výzkumem" (jeho vlastních posudků), "...je skutečnost, že osobnost otce je jiná než normální (akcentovaná, anomální, psychopatická), s přítomností syndromu odcizeného rodiče, zatímco souvislost s osobností matky jsme nenalezli." Tuto a další podobné perly nalezne otrlý čtenář v Pavlátově disertační práci.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.