Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

I štvaní dítěte proti rodiči je zneužívání

Jeroným Klimeš, Lidové noviny 4. 7. 2007

Soudce z Prahy 8 nařídil desetileté Terezce diagnostický pobyt v psychiatrické léčebně, aby se zjistilo, proč odmítá svého otce. Tento prostý fakt vyprodukoval mnoho otázek: „Bylo to přiměřené? Netrpí dítě v nemocnici? Nemohl to udělat jinak?“

Zkusme si představit trochu jinou situaci - řekněme, že Terezka je nemocná a musí strávit dva měsíce v dětské nemocnici. V tomto případě by se nikdo neptal, jestli je to přiměřené. Prostě se nedá nic jiného dělat. Nemocnice nemilujeme nikdo, tedy ani děti tam nechodí zrovna rády. Je to nutné zlo. Je však štvaní proti druhému rodiči srovnatelným ohrožením dítěte, které by též vyžadovalo dvouměsíční hospitalizaci?

Ještě za studií jsme vtipkovali na téma: „Víš, co je nejhorší urážka na světě?“ „Ne.“ „Jsi jako tvoje matka!“ Nicméně v praxi mě překvapilo, že to bohužel vůbec nebývá vtip, ale žitý postoj.

Nedávno se vrátila Věrka z návštěvy příbuzných, zničená, nemohla spát. Co se stalo?

Prostě příbuzným se nelíbí Michal, se kterým chodí už nějakých sedm let. Udělali rodinný sněm a pak za ní chodili jeden po druhém a hučeli do ní, že se k ní nehodí, že je „jako její táta“. Nic horšího jí nemohli udělat. Otec má v rodině tu nejhorší pověst - je synonymem zkrachovance. Věrka každého případného nápadníka přeměřuje metrem: „Dokaž mi, že nebudeš jako můj otec!“ I když už jí táhne přes třicítku, není schopná se odhodlat k založení vlastní rodiny, protože „co když to bude peklo jako manželství mých rodičů“. Do smrti bezdětná ale také nechce zůstat... Zkrátka klinický obraz dětí s odcizeným rodičem se v mnohém podobá psychice lidí, kteří byli v dětství znásilněni. Vždy si říkám, chudák partner, který s nimi toto postižení musí nést.

Věrka se v nocích budí s nejistotou, co když mají příbuzní pravdu? Převaluje se, nemůže usnout. Nakonec to nevydrží, zacloumá partnerem a chce záruky, že opravdu nebude jako její otec. Co byste jí ve tři v noci asi řekli?

„Stará se o něj hezky, jen ho krmí travexem“

Uvědomme si, že Terezce hrozí podobný osud, a tak mě dokážou nadzvednout zprávy sociálních pracovnic o rozvádějících se rodičích: „Matka se o dítě stará hezky, jen je štve proti druhému rodiči.“ To je asi takový výrok jako „O dítě se stará hezky, jen je pravidelně krmí travexem“. Pozor - štvát dítě proti rodiči je svou podstatou psychické zneužívání dítěte a vzhledem k trvalosti následků je velmi dobře srovnatelné s tím, co se dělo v Kuřimi.

Nevím, jestli jste si všimli, ale lidé podceňují psychickou bolest ve srovnání s fyzickou. Tedy za psychické zneužívání dítěte ještě nikdo nebyl odsouzen, protože na duši těžko můžeme doložit ty vyškubané vlasy, jizvy či popáleniny. Jenže srovnejte propastný rozdíl mezi fyzickou a psychickou bolestí. Jestliže máte bolavý zub, tak to pravda hodně bolí, ale týden po zákroku o tom nevíte. Na fyzickou bolest se zapomíná okamžitě, nevrací se, ale to bohužel neplatí u bolestí psychických. Například rozvody nás bolí celé roky, ne-li život. Ani vzpomínky na sexuální zneužití nejsou vzpomínkami na tělesnou bolest.

Když přijde na otázku, jak druhému partnerovi co nejvíce ublížit, jde u rozvádějících se všechen rozum stranou. Tím více mají sil do boje s úřady a expartnerem, čím více je na dosah ruky vize vítězství, že se jim podaří děti urvat pouze pro sebe. Nefunkční jsou domluvy, pokuty, přemlouvání. Mírný postup úřadů jim naopak vlévá další naději. Platí na ně jediný prostředek - naprosto nekompromisní a tvrdý postup úřadů. Jakmile rodič nerespektuje rozhodnutí soudu a brání v kontaktu s druhým rodičem, tak okamžitě exekuce a dítě jde bez debat k druhému rodiči. Koneckonců tak se to dělá na západě.

Můžeme spekulovat, co jiného mohl soudce udělat, ale faktem je, že pokud chtěl zastavit pokračující psychické zneužívání dítěte, musel jít nějakou velmi tvrdou cestou. Bohužel na nemocné hlavy rozvádějících se partnerů nebývá jiného léku. Jestliže nechceme tolerovat případy, jako je Kuřim, proč bychom měli tolerovat psychické zneužívání dětí při rozvodech?

Škoda, že u nás ještě nefunguje krátkodobá profesionální pěstounská péče. Terezka by tam totiž mohla jít a na vlastní oči se přesvědčit, že mezi manžely nemusí panovat jen bezbřehá nenávist a boj na život a na smrt. Držme alespoň soudcům a úřadům palce, aby měli dost sil a odvahy na boj s podobnými manipulátory, kteří při rozvodu ztrácejí bohužel nejen rozum, ale i charakter.

autor je psycholog


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.