Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

K rozhodování o střídavé výchově IV

Usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2412/07 ze dne 10. 1. 2008

"K tomu Ústavní soud konstatuje, že sám zákon o rodině nestanoví podmínku, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově nezletilých dětí. Soud v řízení posuzuje, zda je tento typ výchovy v zájmu dětí. Jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte (§ 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Je samozřejmě lepší, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nezbytnou podmínkou to však vždy není."


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného Mgr. Karlem Horákem, advokátem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18.7.2007, sp.zn. 25 Co 243/07 a 25 Co 244/07, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.

Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 23.2.2007, čj. 42 P 3/2006-371, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 4.4.2007, čj. 42 P 3/2006-386, byly nezletilé děti K. a M. H. svěřeny po dobu do rozvodu i po rozvodu manželství rodičů do jejich střídavé výchovy. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.7.2007, čj. 25 Co 243/07-427 a 25 Co 244/2007 rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Podle stěžovatele obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na rodičů na děti a jejich výchovu a právo dětí na rodičovskou výchovu (čl. 32 Listiny).

K porušení uvedených práv mělo dojít tím, že stěžovatel po celé řízení jednoznačně vyslovoval nesouhlas se střídavou výchovou a to pro požívání alkoholu matkou a z toho pramenící její nespolehlivost a neochotu spolupracovat. Přes uvedený stav soudy s přispěním kolizního opatrovníka tento způsob péče o děti stěžovatelovi vnutily. Podle stěžovatele z ustanovení § 26 odst. 2 zákona o rodině vyplývá, že při nařízení střídavé výchovy musí být splněny všechny podmínky stanovené zákonem, včetně té, že oba rodiče mají o střídavou výchovu zájem. Jestliže souhlas jednoho z rodičů chybí, mohlo by rozhodnutí o střídavé výchově vést k dalším komplikacím, což není v zájmu nezletilých dětí. Se střídavou výchovou, která delší dobu do rozhodnutí soudů fakticky fungovala, stěžovatel podle svého tvrzení souhlasil jen proto, že mu opatrovník vyhrožoval, že jinak budou děti umístěny do ústavu. Soudy pak vyšly z toho, že jestliže střídavá výchova delší dobu funguje, může fungovat i do budoucna. V této souvislosti se stěžovatel odvolával na judikaturu, včetně nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 48/2004. Podle stěžovatele obecné soudy ignorovaly i projevená přání nezletilých dětí, neboť nedoplnily dokazování jejich přímým slyšením a spokojily se toliko se zprostředkováním jejich názorů a ani ty nebraly v úvahu.

II.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 42 P 3/2006, vedený u Okresního soudu v Mělníku. Zjistil, že dne 5.1.2006 podal stěžovatel žalobu na úpravu péče o nezletilé děti po dobu před rozvodem i po rozvodu. Jako důvod uvedl, že matka (v té době ještě manželka stěžovatele) požívá alkoholické nápoje, což vedlo k tomu, že opustil společnou domácnost a v nejbližší době podá žádost o rozvod. Má možnost žít s dětmi u své matky. Žádal proto, aby děti byly svěřeny do jeho výchovy a matce bylo stanoveno výživné. Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 23.2.2007, čj. 42 P 3/2006-371, rozhodl, že se děti svěřují do střídavé výchovy rodičů. Zároveň rozhodl o výživném a nákladech řízení. Rozsudek odůvodnil tak, že od listopadu 2005 spolu rodiče nezletilých dětí nevedou společnou domácnost. Otec se odstěhoval, navázal známost s jinou ženou, se kterou nyní žije ve společné domácnosti. Začátkem roku 2006 požádal o rozvod. Ohledně tvrzení otce, že matka požívá v nadměrné míře alkoholické nápoje a bývá často opilá, soud po zhodnocení všech důkazů dospěl k závěru, že se tuto skutečnost otci prokázat nepodařilo. Soud akcentoval, že od září 2006 je fakticky střídavá výchova realizována, děti se na ni adaptovaly a obě ji považují za spravedlivou. Zákon o rodině nestanoví, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově dětí. Je pouze v zájmu dětí, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nebo jej alespoň akceptovali. To se stalo i v daném případě. Rodiče v období 5 měsíců totiž prokázali, že jsou schopni, byť jejich vztahy nejsou dobré, ve vztahu k dětem střídavou výchovu realizovat. Okresní soud podrobně zdůvodnil, proč neprovedl sám výslech nezl. dětí, a odvolal se na názor znalce a opatrovníka, kteří s dětmi hovořili.

K odvolání otce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18.7.2007, čj. 25 Co 243/2007-427, 25 Co 244/2007, rozsudek soudu I. stupně, pokud jde o svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy rodičů, potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně v řízení provedl velmi rozsáhlé a podrobné dokazování, provedené důkazy pečlivě vyhodnotil, učinil z nich správná zjištění a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, že u žádného z rodičů nebyla shledána závažná kontraindikace, bránící ve výchově nezletilých dětí. Známky požívání alkoholu nebyly u matky shledány ani laboratorními vyšetřeními. Soud zdůraznil, že se střídavou výchovu souhlasí matka a tato výchova vyhovuje i samotným dětem a je v jejich zájmu. Z posudku psychologů vyplývá, že střídavá výchova je obecně nejméně traumatizující, fakticky byla realizována od září 2006 dosud a děti se na ni adaptovaly. V tomto směru se krajský soud dovolal i pohovoru psycholožky s nezl. K.

III.

K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Mělníku, který však jen odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že oba rodiče jsou schopni děti vychovávat, oba ale mají i určitá negativa, která jsou podle závěrů znalců v případě střídavé výchovy vhodně vyvažována. Samotným dětem režim střídavé výchovy vyhovuje, rozhodnutí tedy respektuje i jejich přání. Matka se střídavou výchovou souhlasí. Otec sice subjektivně nesouhlasí, ale objektivně "je schopen realizace režimu střídavé výchovy", jak se v praxi prokázalo.

Vyjádření Krajského soudu v Praze zaslal Ústavní soud stěžovateli (právnímu zástupci), který však k němu ve stanovené lhůtě stanovisko nezaujal.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva a práva nezletilých dětí, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel vytýká obecným soudům, že porušily jeho základní právo tím, že rozhodly o střídavé výchově dětí, i když on v průběhu celého řízení jednoznačně demonstroval nesouhlas s tímto typem výchovy. Soudy prý ignorovaly i projevená přání dětí, nedoplnily dokazování jejich výslechem a rozhodly i v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 48/2004.

K tomu Ústavní soud konstatuje, že sám zákon o rodině nestanoví podmínku, že by bylo třeba dohody rodičů proto, aby soud mohl rozhodnout o střídavé výchově nezletilých dětí. Soud v řízení posuzuje, zda je tento typ výchovy v zájmu dětí. Jsou-li oba rodiče způsobilí děti vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte (§ 26 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Je samozřejmě lepší, aby se rodiče na takovém modelu výchovy dohodli, nezbytnou podmínkou to však vždy není. V posuzovaném případě se obecné soudy obsáhle zabývaly způsobilostí obou rodičů k výchově nezletilých dětí, vztahem dětí k rodičům, provedly v tomto směru řadu důkazů, včetně znaleckých posudků z oboru psychologie. Schopnost vzájemné komunikace rodičů, byť jejich vzájemný vztah není dobrý, byl prokázán i skutečností, že střídavá výchova nezletilých dětí fakticky fungovala od roku 2005. To považuje i Ústavní soud v souzené věci za nejpodstatnější. Není přitom rozhodující, proč na ni rodiče přistoupili. Střídavou výchovu v podstatě připustil i znalec při výslechu u jednání soudu (č.l. 320). Rovněž psycholožka PhDr. V. po pohovoru s dětmi rozhodně doporučila střídavou výchovu a uvedla, že střídavá péče vyhovuje oběma dětem, "je to spravedlivé" (č.l. 336).

Pokud některé navrhované důkazy soudy neprovedly (výslech klinické psycholožky, výslech nezletilých dětí soudem, důkaz kazetou zachycující telefonický hovor otce a nezletilé K.), přesvědčivě zdůvodnily, proč tak neučinily. Ze spisu je zřejmé, že neprovedení těchto důkazů nemělo na správnost skutkových závěrů soudů vliv. Provedené důkazy soudy zhodnotily v souladu s ust. § 132 o.s.ř., každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech, a postupovaly tedy způsobem ústavně konformním.

Pokud jde o stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 48/2004, ani ten nepovažuje výslovný souhlas obou rodičů se střídavou výchovou za conditio sine qua non jejího nařízení. Citovaný nález toliko konstatoval, že "svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti; to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastěných. Rozhodnutí o střídavé výchově nezletilého dítěte by mělo vycházet z jejich společné vůle a dohody, schopnosti spolu komunikovat a spolupracovat a nezapojovat dítě do svých vzájemných problémů" (viz www.judikatura.cz). Shodně se vyjadřují i rozsudky obecných soudů, na které stěžovatel v návrhu poukazuje. V posuzovaném případě obecné soudy vycházely především z toho, že střídavá výchova nezletilých dětí již delší dobu bez problémů fungovala a že rodiče dokázali spolu komunikovat a spolupracovat, což je plně v zájmu nezletilých dětí.

V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými právními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.

Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost bez ústního jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§ 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2008

Ivana Janů


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.