Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Smutek složenkových otců

Instinkt.cz

Instinkt č. 2/10, Andrea Votrubová

Neplatičům výživného hrozí od ledna až pět let natvrdo a vláda chystá tabulky na spravedlivější výpočet alimentů. Otcové, kteří bez diskusí otvírají měsíc co měsíc peněženku, ale zadostiučinění nepociťují. Vadí jim, že výživné slouží některým matkám i jako účinná páka k vydírání a že v Česku nefungují prostředky, jak tomu bránit.

Českou zemí obchází čím dál více zahořklých a naštvaných otců. A zdaleka ne všichni patří k sortě kverulantů, kteří si z vláčení dětí po soudech a urážení ženského plemene vytvořili hlavní náplň života. Ať už se s bývalou partnerkou dohodli mimosoudně, nebo si v soudní síni mlčky vyslechli rozsudek o svěření dítěte do péče matky a vyměření času, který s ním mohou trávit, ten pravý boj s větrnými mlýny je teprve čekal. Začal zjištěním, že otcovskou roli mohou demonstrovat pouze zasláním peněz na účet bývalé, a končil rezignovaným přiznáním vlastní bezmoci.

„Práva otců nebo nedej bože právo dětí na oba rodiče existují jenom na papíře. I když máš o své dítě zájem, pro soud a sociálku jsi jen obtížný hmyz, který má vysolit alimenty a dál se nestarat," rozčiluje se sedmadvacetiletý Patrik Banga.

O svého syna pečoval od jeho narození do doby, než Patrikova partnerka odešla za „hlasem svého srdce". K tomu si ovšem na cestu přibalila i syna.

„Rok jsem strávil objížděním soudů ve snaze získat předběžné opatření na výchovu dítěte. Než jsem je mohl znovu vidět a nakonec si je vzít k sobě na víkend, napsal jsem úřadům desítky dopisů. Odměnou mi bylo zpětné doplacení výživného, jinak bych samozřejmě skončil v kriminále."

Peníze přitom posílal hned po tom, co jeho bývalá družka odešla. „Soud ale došel k závěru, že jsem platil málo. Povinnost platit byla první věc, na kterou mne upozornila sociální pracovnice," vzpomíná na své životní martyrium.

Neplacení alimentů by ho dnes vyšlo už mnohem dráž - podle nového trestního zákoníku platného od 1. ledna hrozí neplatičům místo tří let vězení až pětiletý trest. Dlužníci svých dětí, kterých je v tuzemsku až 40 tisíc, se navíc trestu „dočkají" už po čtyřech měsících neplacení.

Další novinku chystá ministerstvo spravedlnosti v podobě orientačních tabulek, díky nimž by soudci spravedlivěji určovali výši výživného. Ty by ale Patrikovi stejně nepomohly. Stačilo dvacet minut v soudní síni a bylo jasné, že jeho šance na výchovu syna jsou takřka mizivé.

„Snažil jsem se soudkyni vysvětlit, že to dítě mám rád a není možné jen tak mi ho sebrat, protože je na tátu zvyklé. Ji ale zajímaly jen složenky. Dokumenty, které prokazovaly, že mi partnerka brání vídat syna, si ani nepřečetla. Nedostal jsem u soudu možnost ani promluvit, odpovídal jsem jen na věcné otázky týkající se peněz."

Dohoda o styku s dítětem, kterou rozhádaný pár uzavřel na OSPOD (neboli Odboru sociálně-právní ochrany dětí) z nařízení soudu, má podle Patrika jediný význam: „Ona ti bude půjčovat dítě a ty budeš za čas s ním strávený platit. Jinak ho už neuvidíš. Matka tě má jednoduše v hrsti."

Smlouva „o dítě" totiž fungovala přesně tři měsíce. Pak jako když utne a ze sto kilometrů vzdáleného města, kam si Patrik co čtrnáct dní jezdil vyzvedávat syna, už většinou odjížděl s prázdnou. „Bývalá partnerka se vymlouvala na nemoc dítěte, návštěvu známých nebo zájezd do hor. Někdy jsme ani nedostali věci do školy, musel jsem kupoval nové učebnice a volal do školy, jaké mají osnovy. Když si kluk rozbil hlavu, neměl jsem šanci se to dozvědět."

Telefonáty lékařům s dotazem na zdravotní stav dítěte končily vždycky stejně - bez souhlasu matky se s ním nikdo nebavil. Podobně neuspěl ani ve škole, když chtěl znát chlapcův školní prospěch nebo termín třídních schůzek. „Nebo mi v pojišťovně, když jsem bral syna na dovolenou, odmítli vystavit jeho zdravotní kartičku," líčí další obtíže.

Nic platné mu nebyly ani stížnosti na OSPOD. Pokaždé se dočkal známé věty, že má stejná práva jako matka a může se obrátit na soud s návrhem na změnu výchovy. „A čekat další dva roky, než to někdo projedná. To je bezpředmětné, protože svěření do péče ti neprojde. Takže opravné prostředky pro muže fakticky neexistují," končí s hořkostí v hlase.

Řeklo by se - jeden smolař, který si špatně vybral. Jenže stejnou situaci zná do detailů mnohem více mužů. Podle americké studie z konce 90. let se po rozvodu nechce o své potomky dělit až pětina žen v populaci. Soudě podle stížností otců, kterých je plný internet, nebudou o nic shovívavější zřejmě ani Češky. Mimoděk se o tom přesvědčil také Patrik, když své stesky svěřil anonymnímu davu prostřednictvím svého blogu. „Během týdne jsem dostal devět set e-mailů od podobně poznamenaných tátů s jasným poselstvím: Vítej v klubu!"

Neviditelná diskriminace mužů

Z dítěte, k němuž vzhledem k vysoké úmrtnosti chovali rodiče ještě ve středověku poměrně vlažný cit, se v moderní době stala vysoce ceněná citová i finanční investice. A v rozvodové válce často také hlavní zbraň matek, kterým české soudy svěřují potomky z 90 procent.

A zatímco o diskriminaci matek samoživitelek se popsaly stohy papíru, totéž slovo ve spojení s otci už tolik sympatizantů nemá. Třeba děkanka Právnické fakulty v Olomouci Milana Hrušáková je přitom přesvědčena, že za tahanice o dítě si mohou oba rodiče.

„Vždycky si najdete argument, proč vinu nese ta druhá strana. Čili soudila-li mě soudkyně, tak samozřejmě musela stranit mé semetrice. A jestliže nás soudil muž, tak si zdůvodním, že se mu líbila moje polovička," říká děkanka, podle které muži z naprosté většiny o svěření dítěte do své péče ani nestojí.

Advokátka Petra Harantová má ovšem jinou zkušenost: „Někteří moji klienti boj o dítě raději předem vzdají, aby je ušetřili zbytečných tahanic," říká advokátka, podle které určité procento českých mužů zažívá diskriminaci ne nepodobnou pověstnému skleněnému stropu v kariérách českých žen. „Matky někdy využívají fakt, že jim jsou děti prioritně svěřovány do péče, třeba odmítáním střídavé výchovy, během níž se rodiče na výživném podílejí rovnoměrně. Kdežto výlučná péče a široký styk dětí s otcem jim peníze zaručí."

Tisíce neplatičů v policejních záznamech argumenty ve prospěch otců značně relativizují, navíc si někteří muži raději nechají vrtat koleno, než by svým potomkům přispěli nad rámec soudem určených alimentů.

Běžnou praxí - hlavně u movitějších podnikatelů - bývá také převedení veškerého majetku na příbuzné či novou partnerku. Ne všichni ovšem chtějí na své dítě škudlit. Za taktizováním se totiž často skrývá obava, že kromě dcery nebo syna živí také člověka, kterého momentálně nejvíc nenávidí, případně jeho novou známost.

„Používání dítěte jako zbraně, která ublíží druhému, se samozřejmě děje," odmítá argument psycholog Jeroným Klimeš, „ale dítě potřebuje jíst, a když si někdo uplete potomka, musí se o něj taky postarat."

V praxi se ale najdou také případy diametrálně odlišné. „Znám několik mužů, kteří dluží všude možně po kamarádech, ale výživné platí. Nikdy by neřekli bývalé manželce, že na to nemají," říká pětatřicetiletý otec Jan B., který ve srovnání s Patrikem řešil docela nicotné problémy. Tedy až na to, že svou dnes skoro šestiletou dceru viděl až po dvou letech od jejího narození.

„Nejdřív jsem se snažil bývalou přítelkyni přesvědčit, ale nechtěl jsem zažít ty tahanice o dítě, které občas vídám v televizi. Tak jsem toho nechal. Myslím, že jí šlo hlavně o mateřství. Normální rodinu ani moje peníze nepotřebovala," vypráví Jan.

Po čase jeho bývalá partnerka své rozhodnutí přehodnotila a umožnila otci vídat dceru jednou za čtrnáct dní. „Asi si uvědomila, že by naše dítě mělo mít i tátu. Chtěl jsem záruky, že se to nebude opakovat, tak jsem si nechal dceru zapsat do rodného listu a po dohodě s její matkou na ni pravidelně přispívám."

Jan se soudním tahanicím vyhnul a s bývalou přítelkyní má teď prý vůbec nejlepší vztah. Tomu, že se určitá skupina otců uchýlí takřka k domobraně, se ale příliš nediví. Stejně jako psycholog Klimeš, podle něhož je v Česku vymahatelnost otcovského práva téměř nulová.

„Stát nedělá nic pro to, aby si dítě vybudovalo k otci vztah, a když jeden z rodičů popuzuje dítě proti druhému, ten si může rozsudky soudu tak akorát vycpat galoše," říká Klimeš. Takoví otcové jsou pak dle jeho zkušeností často totálně zdeformovaní podobně jako jejich děti. „Matka by měla cítit, že se jí nevyplatí blokovat jejich vzájemný styk," upozorňuje Klimeš, že na liknavost úřadů dnes doplácí především dítě.

Přitom nástroje, jak řešit odpírání styku rodiče s dítětem, stát v rukou má. Třeba napomenutí, a pokud ani to nemá patřičnou odezvu, přichází ke slovu soud, který může uložit pokutu nebo jemuž zhrzený rodič adresuje návrh na změnu výchovného prostředí.

V praxi ovšem soudkyně a soudci takové prostředky téměř nevyužívají. Prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník má pro to jednoduché vysvětlení. „Když matce uložíme pokutu, v podstatě tím trestáme i dítě, neboť mu tak snížíme životní standard. A pokud bychom zahájili řízení o svěření do péče druhému rodiči, kde máte jistotu, že jednáme skutečně v zájmu dítěte, když je v prvním domově spokojené?" argumentuje.

Další instance, která má sledovat zájem dítěte, jsou již zmíněné odbory sociálně-právní ochrany dětí na městských úřadech. I tady ale otcové často narazí.

„Není nic výjimečného najít v záznamech sociálních pracovnic věty jako ,Matka se o dítě stará dobře, jen ho štve proti otci.' Ta věta má asi tolik logiky, jako říci o Mauerové: O dítě se stará dobře, jen je nahé a svázané ho zavírá do kumbálu. No, možná ho občas štouchne nožem. Ale nebojte, není to žádné smrtelné zranění...," říká Klimeš, podle něhož taková míra tolerance ze strany úřadů dává manipulátorům ještě větší sílu.

Psycholog si nebere servítky ani s kvalitou práce sociálních pracovnic. V oboru podle něj panuje naprostý amatérismus, nevzdělanost a podléhání zájmu toho z rodičů, který má čas chodit plakat na úřad.

Odstrašující stav, který mnohokrát kritizoval také ombudsman, se rychlého řešení zřejmě nedočká. Malé platy a velké penzum práce totiž sociálním pracovnicím znemožňuje prošetřit svízelnou situaci v rodinách tak, jak by si zasloužila.

„Pokud s rodinou pracujeme déle a jednáme o úpravě styku, z nedostatku času zajdeme často jen k matce, která má dítě svěřeno. S otcem přijdeme do kontaktu až u soudu. Samozřejmě to není dobře, ale co nám zbývá," přiznává Simona Sůsová, která pracuje jako sociální pracovnice OSPOD na Sedlčansku.

Na mnoha úřadech je navíc stanovena pouze pevná pracovní doba a komu by se chtělo na úkor vlastního času asistovat při předávání dětí u konfliktního páru, které probíhá obvykle v pátek odpoledne a neděli večer. Jako poslední možnost tak rodičům zbývá přizvat policisty, což si však mnozí raději rozmyslí.

„Většinou se tak zabýváme jen spornými případy, kdy se rodiče hádají a neustále si chodí jeden na druhého stěžovat. Pak nám už nezbývá čas na případy, které sice vypadají banálně, ale později se mohou zvrtnout. A odnesou to zase děti," dodává Sůsová.

Tabulkovné

Kocourkov ale čeká rodiče už v soudní síni při rozhodování o výši výživného. V Česku jsou zákonné mantinely stanoveny poměrně široce - soud bere v potaz odůvodněné potřeby dítěte na straně jedné a možnosti, schopnosti a majetkové poměry plátce na straně druhé. Není pak výjimkou získat na dítě směšnou tisícikorunu, zatímco v jiném obvodě vyměří soud za stejných podmínek desetkrát víc.

Příčiny této nejednotnosti v rozhodování spočívají podle soudkyně Obvodního soudu Prahy 8 Hany Nové například v tom, že rodinné právo nemá v Česku nijak valný kredit a místo životem protřelých mužů a žen v taláru řeší rodinné spory hlavně mladí soudci, kteří se na těchto citlivých případech takzvaně učí.

Roli tu ovšem hraje také osobnost soudců. „Jinak soudí rozvedená matka samoživitelka, jinak mladý muž, který zatím vlastní děti nemá. Samozřejmě to jinak nejde, pak by to mohly dělat automaty. Ale myslím, že by bylo dobře, aby se tyto osobní záležitosti promítaly do určování výživného co nejméně. Rozhodování v oblasti, která se týká peněz, by mělo být transparentní. Ta zásada předvídatelnosti práva je v tomto případě velmi nutná," míní soudkyně.

Problém si uvědomuje i ministerstvo spravedlnosti v čele s Danielou Kovářovou, která nedávno ohlásila záměr vytvořit orientační tabulky, jimiž by se mohli soudci při stanovení výše alimentů řídit podobně jako v mnoha dalších zemích Evropy. Někde se vychází z procentuálního podílu z čistého příjmu povinného rodiče (od 12 do 30 procent), jako je tomu například v Rakousku, jinde rozhoduje podíl nominální v závislosti na věku dítěte a čistého příjmu plátce.

Jak by to mohlo fungovat v Česku, má ministryni radit pracovní komise složená z odborníků práva a péče o dítě. Jejich reakce na zavedení nového systému před první lednovou schůzkou ovšem příliš jednotně nevyzněly. Třeba Tomáš Lichovník jakožto zástupce soudců proti tabulkám v zásadě nic nenamítá. Ale jen v případě, že by rodičům sloužily k usnadnění vzájemné dohody. Rozhodně nechce, aby se jimi soudci museli řídit povinně.

„Tabulky ale nejsou závazné nikde na světě. Soudce je může, ale nemusí respektovat. A v druhém případě řekne proč," namítá soudkyně Hana Nová.

Tabulkový systém se příliš nelíbí ani právní expertce Milaně Hrušákové. „Celou záležitost to velmi zjednoduší a zformalizuje. Souhlasila bych třeba se stanovením minimálního výživného, ale v případě tabulek vyjde soud jednoduše z nějakého čísla a bude zameteno."

Podle Jana B., který je coby účetní na volné noze v oboru daní zběhlý, se nový systém může nepříjemně dotknout hlavně lidí v běžném pracovním poměru. „Ti si daňový základ mohou jen těžko snížit. Nedokážu si představit, že bych na alimentech platil dvacet procent z platu," říká.

„Matce jsem zpočátku dával tři tisíce korun. Teď, když malá začala chodit do soukromé školky, je to už pět. Když ale něco potřebuje navíc, třeba oblečení, boty nebo zájezd na hory, stojí mě to dohromady nejméně dvanáct tisíc měsíčně, tedy polovinu čistého příjmu," popisuje své závazky.

I kdyby však tabulky ministryni nakrásně prošly, další návrh s nimi spojený se patrně s pochopením nesetká. Kovářová by totiž chtěla pro ulehčení břemene soudců zapojit do procesu také sociální pracovnice OSPOD, které by s rodiči uzavíraly dohodu o výši alimentů. Tedy v případě, že se rodiče budou vůbec ochotni dohodnout.

Ve světle výše popsané reality se to ale jako příliš šťastný nápad nejeví. Sociální pracovnice totiž zastupují dítě u soudu v roli kolizního opatrovníka a větší pravomoci jim podle poslankyně Anny Čurdové ze zákona ani nepřísluší. „Navíc by to otevřelo obrovský prostor pro úplatky. Vedeno do důsledků by pak sociální pracovnice mohly rodiče, kteří by se tak dohodli, rovnou rozvádět," namítá. Sami otcové, kteří by ministryni mohli nejvíc vyprávět, se ale jejího sluchu zřejmě nedočkají. „Pokud padne politické rozhodnutí a tabulky u nás budou, chce to spíš dobrého ekonoma než zhrzeného otce," uzavírá děkanka Hrušáková.

Cochemský model jako lék

Bezmoc a pocity ublížení, známé z českých soudní síní při rozvodových stáních, se z Německa pomalu vytrácejí. Koncem devadesátých let tu totiž některé soudní okrsky začaly praktikovat takzvaný cochemský model a podíl střídavé péče, kdy se o dítě starají v pravidelných intervalech střídavě oba rodiče, v některých z nich vzrostl z dvaceti na necelou stovku procent. Alespoň to tvrdí soudce Jürgen Rudolph, který výhody modelu prezentoval loni také v České republice. Strategie, která se orientuje především na budoucnost potomka, vychází z myšlenky, že rozchod rodičů znamená pro dítě velké trauma a často i důvod k sebeobviňování. A jako řešení nabízí co nejširší podporu střídavé péči.

Princip cochemského modelu (pojmenovaného podle městečka ve Spolkové zemi Porýní-Falc, kde vznikl) je jednoduchý - místo někalikastránkového elaborátu o zlé(m), líném a promiskuitním partnerovi si manželé k soudu přinesou pouze jeden list věcně pojatého návrhu. Soudce je poté pošle do poradny (ekvivalent OSPODu), kde se pár za přispění sociálních pracovnic dohaduje na další péči o děti. Respektive - musí se dohodnout. Soud pak výsledek pouze „odklepne" a v drtivé většině případů rozhodne o střídavé péči. Za dva měsíce je vše hotovo.

„Dosáhout shody kvůli dětem není žádné právo, ale rodičovská povinnost. To nelze dávat do rukou soudu," tvrdí Jürgen Rudolph. A odmítá častý argument, že fungující střídavou péči podmiňuje především ochota partnerů ke kompromisu. „Je to případ od případu, někdy se rodiče zpočátku nebyli schopni dohodnout, ale po rozhodnutí o střídavé péči se jednoduše byli nuceni domlouvat. Hlava vychladla a opravdu to fungovalo. Dítě tak nepřišlo o žádného z rodičů," dodává advokátka Petra Harantová. Pokud ale střídavá péče nefunguje ani po delší době, soud může rozhodnutí změnit a dítě svěřit do výlučné péče jednoho z rodičů.

Advokátka také připouští, že střídavá péče, která se v tuzemsku praktikuje pouze ve třech procentech případů, pro každé dítě vhodná není. „Pokud má dítě například lehkou mozkovou dysfunkci, potřebuje ukotvení a jistotu jednoho domova, ne stěhování mezi dvěma místy," říká.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.