Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

K rozhodování o střídavé výchově XV

Usnesení Ústavního ze dne 15. dubna 2010 ve věci sp. zn. III. ÚS 688/10

Ústavní stížnost se odmítá.

Z odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 8. 2003, č. j. Nc 186/2002-112, byla nezletilá Anna (jedná se o pseudonym) svěřena do výchovy matky a stěžovateli (otci nezletilé) bylo uloženo platit na ni výživné.

Rozsudkem téhož okresního soudu ze dne 18. 5. 2006, č. j. 6 P 20/2004-460, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 12. 3. 2007, č. j. 6 P 20/2004-499, byla schválena dohoda rodičů nezletilé Anny, podle níž se nezletilá svěřuje do střídavé péče stěžovatele a její matky.

Nyní ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud v Rokycanech zamítl návrh stěžovatele o svěření nezletilé Anny do jeho výchovy, neboť neshledal, že by došlo k takové změně poměrům, pro kterou by byla změna výchovného prostředí namístě, a podrobně rozhodl proč. Za "kvalifikovanou" změnu nelze podle jeho názoru považovat "rozdílnou frekvenci každého z rodičů při provádění rehabilitačních cvičení s nezletilou", a jestliže již dříve bylo možné hodnotit vztahy nezletilé k rodičům jako "vyrovnané, autenticky a spontánně promítané do symetrické přítulnosti k otci i k matce", pak z výslechu nezletilé nevyplynulo, že by se její postoj (od poslední soudní úpravy) změnil; závěry vyšetření Mgr. V. a PhDr. F. (zpracované k žádosti otce) s projevem nezletilé o jejích představách o budoucnosti, jež učinila před soudem, nekorespondují. Soud dospěl k závěru, že není žádoucí, aby dosavadní střídavá výchova byla měněna, neboť i přes odlišné osobnosti rodičů dokážou oba zajistit pro dítě odpovídající a podnětné výchovné prostředí, v němž se pozitivně vyvíjí, přičemž má dobrý vztah k oběma; pro další sociální vývoj nezletilé je naopak žádoucí, aby byla účastna života jak v rodině, v níž má možnost bezprostředního kontaktu s polorodým sourozencem, tak i soužití matky s jejím dalším partnerem (manželem). Návrh stěžovatele na provedení výslechu PhDr. F. soud zamítl s tím, že psychologické vyšetření nezletilé, provedené (jím) bez účasti a vědomí její matky, "nemůže mít takovou vypovídací hodnotu, jako zpracovaný znalecký posudek, který vychází z vyšetření všech zúčastněných osob".

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2009, č. j. 11 Co 17 490/2009-660, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když ve shodě se soudem prvního stupně, jakož i s poukazem na právní závěry podávající se z rozhodnutí Ústavního soudu sp. Zn. IV. ÚS 14/2000, dospěl rovněž k závěru, že v posuzované věci nenastala zákonem požadovaná změna poměrů, jež by jinou úpravu výchovy nezletilé odůvodňovala. K námitce stěžovatele, že je třeba vycházet z přání nezletilé, která jej jako rodiče upřednostňuje, soud uvedl, že současná preference sedmiletého dítěte - sama o sobě - takovým dostatečným podkladem pro změnu dosavadní úpravy není; mají-li oba rodiče (a to i přes jejich odlišné výchovné přístupy) předpoklady pro zajišťování výchovy nezletilé, a oběma náleží rodičovská zodpovědnost, pak její výkon nejlépe zajišťuje (v tomto případě) právě střídavá výchova, jež plně koresponduje i s právem dítěte na péči obou rodičů. Ve shodě se soudem prvního stupně též odvolací soud uzavřel, že sama okolnost horší spolupráce matky s nezletilou při léčebné rehabilitaci rozhodnou okolnost pro úsudek o změně poměrů nepředstavuje, a z podrobně rozvedených důvodů pak odmítl i námitku stěžovatele, že byl v řízení znevýhodněn, proběhl-li výslech nezletilé bez jeho přítomnosti, jen za účasti zástupce její matky.

Podstatou ústavní stížnosti je především kritika z nesprávných, resp. Neúplných skutkových zjištění, na jejichž základě obecné soudy v dané věci rozhodly.

V posuzované věci je nutno uvést, že obecné soudy - s ohledem na požadavek stálosti výchovného prostředí, zájem dítěte, jakož i řádnou výchovu nezletilé - adekvátně uzavřely, že v řízení nebyly prokázány okolnosti, jež by stěžovatelem požadovanou změnu výchovných poměrů odůvodňovaly.

Je namístě současně zdůraznit, že stěžovatelem dovolávaná práva dítěte zakotvená v čl. 12 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí bez dalšího náleží pouze dětem a nikoliv rodičům (srov. Sp. Zn. II. ÚS 393/05, II. ÚS 1818/07); nelze však vyloučit, aby se jich stěžovatel dovolal v souvislosti s námitkou zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byl sám účastníkem. To je možné vztáhnout i k výhradě, že nebyl do jeho výsledku dostatečně zakomponován názor nezletilé k otázce jejího přání žít s otcem, stejně jako ku stěžovatelově kritice postupů soudů při jeho zjišťování.

Právo dítěte být slyšeno v každém řízení, v němž se rozhoduje o jeho záležitostech (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte, § 31 odst. 3 zákona o rodině), mu poskytuje možnost, aby v řízení projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a to buď přímo anebo prostřednictvím svého zástupce, případně prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Nelze však přehlédnout, že konečné hodnocení (posouzení) zájmů nezletilého dítěte přísluší obecnému soudu, v jehož dispozici je i případný korektiv představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. Obecně prospěšné, a co nikoli; proto k názoru nezletilého dítěte soud přihlíží, a to s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. Usnesení sp. Zn. III.ÚS 707/04, sp. Zn. IV. ÚS 288/04, sp. Zn. III. ÚS 2150/07).

V dané věci nebyla nezletilá Anna v řízení před soudem prvního stupně v právu vyjádřit se k otázce výchovného prostředí nikterak omezena, a byla též i procesně vyslechnuta (byť za účasti pouze zástupce matky nezletilé); obecné soudy pak byly povolány k tomu, aby její výpověď hodnotily, a to nikoli izolovaně, nýbrž ve spojitosti s ostatními důkazními prameny, zejména podanými znaleckými posudky, tak, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy ve smyslu čl. 8 Úmluvy mezi zájmy nezletilé na straně jedné a jejích rodičů na straně druhé. Ani z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující a že by se nemohl od něj odchýlit; v opačném případě by totiž bylo jakékoliv soudní řízení nadbytečné, neboť by postačovalo, aby se všechny dotčené osoby a orgány názor dítěte "dozvěděly", a z něj pak ve své činnosti nadále vycházely (srov. Usnesení sp. Zn. II.ÚS 1818/07, sp. Zn. III. ÚS 2150/07).

Stejně jako v předchozím proto i zde (ve vztahu k této dílčí skutkové, resp. Procesní námitce stěžovatele) platí, že v mezích ústavněprávních požadavků, jak byly výše vyloženy, nepředstavuje námitku, jež by nutně musela vést k tomu, aby Ústavní soud zasáhl.

Ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve (zejména obsaženým v odvolání), a od Ústavního soudu nepřípadně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; bylo však již řečeno, že takové postavení Ústavnímu soudu nepřísluší.

Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v procesních postupech a právním posouzení věci obecnými soudy byl zahrnut prvek libovůle, excesu nebo nepředvídatelnosti, včetně toho, jejž stěžovatel spojoval s údajným "straněním" procesní protistraně. To přirozeně není dáno již tím, že stěžovatelovu návrhu nebylo vyhověno, resp. Že výsledek řízení pro sebe nepokládá za příznivý.

Na podkladě řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tudíž splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý. Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného odůvodněn.

Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele podle zmíněného ustanovení § 43 odst. 2 písm. A) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2010

Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu

Plný text usnesení


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.