Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Kult dítěte musí skončit

Andrej Ruščák, 14. 10. 2015

http://andrejruscak.blog.idnes.cz/c/480356/kult-ditete-musi-skoncit.html

Větu „dobro dětí je důležitější, než dobro dospělých“ považují mnozí za odvěkou pravdu, ale nejen, že tomu tak není, ale hlavně platí, že čím důsledněji se tato věta uplatňuje, tím nesamostatnější ty děti bývají v dospělosti.

Pamela Druckerman, Američanka, která žila jako expat ve Francii, napsala vynikající knížku, která se jmenuje „Bringing Up Bébé: One American Mother Discovers the Wisdom of French Parenting“, tedy volně přeloženo „Výchova bébé: O americké matce, která objevila moudrost francouzské výchovy“. Francie je totiž jednou z posledních zemí civilizovaného světa, která je vůči kultu dítěte imunní, což musím kvitovat volaje zřetelně a nahlas: Vive la France!

Uznat dětem autonomii, dát jim práva, uznat, že mají vlastní názory a postoje a respektovat je, to všechno je v pořádku a to je vývoj, který považuji za velmi dobrý, protože výchova v tomto duchu produkuje budoucí dospělé, kteří jsou zdravě sebevědomí, nejsou ustrašení a nečekají pasivně v koutě ze strachu, že když udělají omyl, následky budou bolestné. Bohužel, u toho to neskončilo. Děti byly postaveny na piedestal, a, k jejich vlastní škodě, se z nich staly objekty kultu. A běda, když se toho kultu někdo neúčastní, barbar jeden! Určitě je minimálně potenciální násilník – tahle logika se nese většinou současného západního světa.

Coby civilizovaný svět jsme udělali za posledních pár desetiletí několik hrubých chyb. Jednak jsme přijali za svou logiku, že dítě je v podstatě jen malý dospělý, ale protože vidíme, že je slabší, chceme ho, logicky, chránit více, než dospělé. Problém je v tom, že buďto řekneme, že dítě potřebuje zvláštní ochranu, a tudíž budeme do určitého stupně rozhodovat za něj (což musíme, protože dítě se nemůže kvalifikovaně rozhodnout ve všem zodpovědně samo za sebe), s čímž ovšem ruku v ruce jde to, že dítě nemůže být autonomní ve všem, a ano, jeho práva jsou menší, než práva dospělých. Nebo řekneme, že dítě je jako malý dospělý (to říkáme většinou tehdy, když chceme zabránit jeho trestání, ať už fyzickému či psychickému s dodatkem, že vůči dospělému by si to také žádná soukromá osoba nedovolila), ale v takovém případě by dítě muselo převzít i dospělou zodpovědnost, což nedělá, protože z principu to dělat nemůže.

Druhou velkou chybou, kterou jsme učinili, je naše společenská posedlost bezpečím za každou cenu. V angličtině se výchově v duchu této posedlosti říká „helicopter parenting“, v norštině se takovým rodičům říká „curlingforeldre“, protože rodič v takovém případě „obletuje“ svého potomka ze všech stran jako vrtulník, popřípadě mu „umetává“ cestičku jako při curlingu. Hlavně aby se mu nic nestalo, hlavně aby ho něco nezranilo, nebo aby se nedej Bože nezranilo samo. To je samozřejmě důležité dělat, ale u dítěte dvouletého, ne desetiletého a už vůbec ne u „dítěte“ patnáctiletého – a divili byste se, ale s tímhle „obletováním“ například ve Spojených státech či v Kanadě spousta rodičů pokračuje ještě v době, kdy tyto „děti“ jdou na univerzity. Dítě se musí potkávat se stresem, nebezpečím a rizikem, protože pokud si na něj nezvykne v dětství, nebude se s ním umět vypořádat v dospělosti.

Třetí velkou chybou je, jak jsem zmiňoval už v úvodu článku, je náš nezdravý vztah k dětem jako skupině spoluobčanů, tedy k dítěti jako kategorii, ne nutně ke konkrétním dětem. Naše společnost začala děti uctívat, stavět na piedestal, dělat z nich alfu a omegu společnosti, kolem které se vše točí, a pro jehož dobro se vše musí dělat. To je ten bod, v němž Francouzi, jako jedni z mála, se dosud drží racionality. Děti se ve Francii vychovávají tak, že následují své rodiče, kteří jejich narozením rozhodně neobracejí svůj život vzhůru nohama, ale je to dítě, které se musí (za pomoci rodičů) přizpůsobit rodičům, nikoliv naopak. Francouzské děti bývají ve srovnání se svými britskými, americkými či skandinávskými vrstevníky daleko kultivovanější, umějí se lépe pohybovat ve společnosti dospělých. Proč? Protože Francouzi své děti socializují, tedy nechávají je naučit se, jak se v normální společnosti chovat. Zbytek západního světa, jak se zdá, jde opačnou cestou – vytváří dětem umělou bublinu, slonovinovou věž idealizovaného, bezpečného „Dětství“ s velkým D, o němž jen dospělí vědí, jak má správně vypadat. Běda komukoliv, kdo by takovéto růžovoučké Dětství nechtěl svým dětem dopřát, jakož i běda dětem, které o něj nestojí a chtějí se zapojit do světa skutečného.

Dítě totiž není důležitější než dospělý. To říkám jako milující rodič, jako člověk, který si se svým synem hraje, učí ho, ukazuje mu svět a učí ho být samostatným člověkem. V diskusích se objevuje až příliš často argument „na dospělých/rodičích nezáleží, udělejte to pro ty děti“ – pominu-li, co autoři takových tvrzení asi mohou vědět o tom, co ty samotné děti mohou chtít, považuji za skandální, že tito lidé nastolili atmosféru, v níž nesouhlas s takovým tvrzením dělá z člověka pomalu Heroda. Představme si etické dilema. Hoří. V domě jsou dva dospělí a dítě, všichni spí. Hasiči přijíždějí na místo, vědí, kdo v domě je. Bude-li velitelem zásahu někdo, kdo podléhá nesmyslnému kultu dítěte, bude záchranná akce probíhat stylem „zachraňte dítě, a když bude čas, zachraňte i rodiče“. Bude-li velitelem zásahu někdo normální, přikáže „udělejte co je ve vašich silách, abyste zachránili, koho se dá, a musíte-li se rozhodnout, klíčem budiž to, kdo má v dané situaci větší šanci se z toho dostat“.

Naše současná posedlost dětmi, coby doslova objekty kultu, ovšem škodí samotným dětem; bereme jim možnost si přirozeně hrát, bereme jim fantazii, bereme jim svobodu, kterou jsme sami měli, když jsme vyrůstali, jakož i šrámy, které nás to stálo; to všechno ve jménu jejich údajného bezpečí a „psychické pohody“. Jak je možné, že ještě za mého mládí bylo standardem mít klíč na krku a být, coby devítileté dítě, sám doma, a přitom nejenže nepodpálit dům, ale ještě i umýt nádobí, vyvenčit psa, jít si ven hrát a počkat na příchod rodičů? Ne, nejsem tak starý, aby se muselo argumentovat tím, že „časy se zásadně změnily“. Udělat tohle jako rodič dnes, tak v Evropě mám na krku sociálku a v Americe kromě sociálky sedím rovnou v kriminále. Proč? Kvůli kriminalitě? Ale vždyť je nižší, než kdy předtím, obzvlášť výrazně nižší, než například v těch devadesátých letech! A rozhodně jsem, jako dítě, nestrádal, bavilo mě to, a protože podobně samostatné byly všechny děti v okolí, vždy byli kamarádi, s nimiž se dalo něco podnikat. A dnes? V době, kdy rodiče vozí děti autem pomalu až do třídy a musejí najímat někoho na hlídání každou chvíli? Co jsme to, jako společnost, udělali? Proč ta panika? Odkud se bere ten strach, že každou chvíli, kdy nevíme přesně, kde naše dítě je a co dělá, určitě bude minimálně někým unesené, ne-li rovnou mrtvé?

Jednou z žen, kterých si nesmírně vážím za práci, kterou dělají, je Lenore Skenazy, americká novinářka, guru projektu Free Range Kids, autorka stejnojmenného blogu a moderátorka televizního pořadu World’s Worst Mom (Nejhorší matka na světě), která se proslavila tím, že nechala svého dvanáctiletého syna dojet ze školy domů newyorským metrem samotného a napsala o tom na internet. Po velmi bouřlivé reakci, která logicky následovala, se pustila do vyvracení jednoho mýtu za druhým a boje za to, aby naše děti měly možnost zažít dětství takové, jako jsme zažili my sami; s fantazií, kamarády, nikým neorganizovanou hrou, lezením po stromech místo po certifikovaných superbezpečných prolézačkách (s jakou láskou vzpomínám na to, jak jsem jako dítě visel hlavou dolů z takové té kovové konstrukce o tvaru duhy, pod níž byl beton), aniž by jejich rodiče riskovali, že je za to zavřou a jejich děti dají pěstounům. V Americe totiž jde, pokud jde o to, dětem dovolit takové „skandální ohrožení jejich bytí“ jako třeba jízdu na kole do školy vzdálené jednu míli, opravdu o kriminál.

Vypadá to, že jsme, jako rodiče, čím dál více nuceni státem a společností kolem nás, médii a „opinion makery“ nuceni do opičí lásky vůči svým dětem, místo do lásky skutečné, „lidské“, která je spojena s tím, že je ve jménu té lásky potřeba někdy chtít po dítěti, aby udělalo to, co rodič chce, byť dítě chce něco jiného, popřípadě s tím, že by opravdu mělo být na rodičích, aby rozhodli, když už za své děti mají zodpovědnost, co jim dovolí, a co už ne. Místo toho, abychom děti vedli k tomu, aby si dokázaly poradit s životem, jaký je doopravdy, to vypadá, že velká část generace dnešních rodičů vzala soubor všeho, co se jim na jejich vlastním dětství nelíbilo (a co přitom bylo pouze důsledkem nedokonalosti našeho světa), a negací těchto „negativ“ se rozhodla to „napravit“ a vlastním dětem „dopřát“ život v nekonečné pohodě a nekonečném snění.

Jenže sen má smysl jen tehdy, existuje-li i syrová realita, podobně, jako poznání dobra se neobejde bez poznání zla, či vychutnání si krásné dovolené se neobejde bez kontrastu v podobě každodenní rutiny. Tak či onak, ostatně soudím, že současný kult dítěte, tedy tato kolektivní opičí láska, musí být zničen, zadupán do země a zapomenut.

Pro dobro našich dětí.

A ještě jednou: Vive la France!


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.