Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

K úpravě výživného IV

Nález Ústavního soudu v Praze sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. 12. 2015

I. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014 – 501 a rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 bylo porušeno základní právo stěžovatele jako rodiče na výchovu jeho dětí zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 12. 2014 č. j. 20 Co 289/2014 – 501 a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 se ruší.

Z odůvodnění:

3. Okresní soud v Hradci Králové rozhodl svým rozsudkem ze dne 10. 3. 2014 č. j. 23 P a Nc 217/2011 - 413 o svěření nezletilého syna stěžovatele od 1. 4. 2014 a pro dobu po rozvodu manželství rodičů do střídavé výchovy rodičů s tím, že každý sudý týden v roce bude nezletilý v péči matky a každý lichý týden v roce bude v péči otce. O vyživovací povinnosti rodičů rozhodl okresní soud tak, že otci uložil povinnost přispívat na výživu pro nezletilého V. od 1. 7. 2008 částkou 150.000,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2013 do 31. 3. 2014 částkou 200.000,- Kč měsíčně a od 1. 4. 2014 do budoucna a pro dobu po rozvodu manželství částkou 100.000,- Kč měsíčně. Částka 30.000,- Kč měsíčně je splatná k rukám matky nezletilého a částka 70.000,- Kč měsíčně je splatná na účet nezletilého V. Současně soud uložil matce nezletilého povinnost přispívat na výživu nezletilého od 1. 4. 2014 částkou 15.000,- Kč měsíčně a od rozvodu manželství rodičů částkou 5.000,- Kč měsíčně s tím, že výživné je splatné k rukám otce. Protože o výživném placeném otcem pro nezletilého V.a bylo rozhodnuto zpětně, vypočetl okresní soud i dluh na výživném za období od 1. 7. 2008 do 31. 3. 2014. Tento dluh na výživném celkem v částce 10.160.000,- Kč uložil okresní soud otci zaplatit ve dvou splátkách tak, že první splátka ve výši 2.160.000,- Kč je splatná do jednoho měsíce po právní moci rozsudku k rukám matky a druhá splátka 8.000.000,- Kč je splatná nejpozději ke dni zletilosti syna V. na jeho účet u banky. Každému z rodičů uložil soud povinnost zaplatit polovinu nákladů řízení státu v částce 99.483,- Kč.

(...)

27. Při projednávání předmětného případu vyšly obecné soudy ze tří zákonných hledisek, po jejichž zhodnocení a vzájemném vyvážení přistupuje obecný soud obvykle ke stanovení výše výživného. Jedná se o odůvodněné potřeby oprávněného, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy těmito kritérii řádně zabývaly a z tohoto úhlu pohledu jim v podstatě není čeho vytknout. To však nic nemění na skutečnosti, že zůstává otázkou, zda v tom kterém případě musí soudce stanovit výživné ve výši přímo úměrné majetkovým možnostem a schopnostem povinného nebo zda je ve své úvaze o výši výživného limitován jeho horní hranicí, odrážející aplikaci určitého právního, sociálního, ekonomického či kulturního korektivu. Podle náhledu Ústavního soudu je třeba v tomto bodě spatřovat podstatu ústavní stížnosti. Vychází přitom z toho, že obecné soudy by i při stanovování výše výživného neměly odhlížet od obecných racionálních a mravních hledisek, případně práv rodičů plynoucích z jejich rodičovské odpovědnosti. Jinými slovy řečeno, to, že povinný je objektivně schopen plnit oprávněnému určitou výši výživného, ještě neznamená, že by se mu jí mělo bez dalšího dostat.

(...)

28. ... Jedním z nejdůležitějších oprávnění a současně povinností rodičů ve vztahu k dítěti je bezesporu zabezpečení jeho výchovy v nejširším slova smyslu. Z výše citovaného ustanovení, ať již zákona o rodině nebo nového občanského zákoníku, vyplývá, že demonstrativní výčet oblastí, v nichž by měli rodiče na děti působit, je zcela záměrně nastíněn pouze v obecné rovině a rodičům je tak ponechán dostatečně široký prostor na to, aby při výchově svého potomka mohli realizovat své vlastní představy. Podle Ústavního soudu přitom nelze, při zachování obecně uznávaných společenských hodnot a standardů, rodiči do tohoto práva jakkoli zasahovat. Z toho důvodu je to právě rodič, kdo rozhoduje o nastavení určité životní úrovně a způsobu společného života. Nastavení životní úrovně rodiny či rodiče nelze odtrhávat od práva rodiče, jakožto nositele rodičovské odpovědnosti, na výchovu dítěte v rámci jím preferovaných životních hodnot, např. získání pracovních návyků apod. V procesu utváření životních hodnot a určitého světonázoru dítěte je role rodiče zcela nezastupitelná. Lze si pochopitelně představit i situaci, kdy by se rodič snažil prosadit natolik asketický způsob života, že by jím mohlo docházet k omezování vývoje mladého člověka. Nicméně v projednávaném případě je zcela zřejmé, že se otec snaží plně rozvinout potenciál schopností svého potomka, který sám uvádí, že nedostatkem v žádném směru netrpí.

29. Jak z ustanovení § 85 odst. 2 in fine zákona o rodině, tak i z ustanovení § 915 odst. 1 občanského zákoníku vyplývá, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. Toto hledisko se přitom uplatní přednostně před odůvodněnými potřebami oprávněného, jak stanoví § 913 občanského zákoníku. V rámci odborné literatury (srov. Švestka, J.; Dvořák, J.; Zuklínová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 752) se lze setkat se závěrem, že „Životní úroveň lze vymezit jako určitý stupeň uspokojování životních, tj. hmotných i duchovních potřeb subjektu, v úzkém vztahu k dalším faktorům. Je to ve své podstatě kategorie socio- ekonomická, nikoli právní, i když ji nelze zužovat jen na ryze ekonomické (míněno jasně kvantifikovatelné) vyjádření. Má i celou řadu svých kvalitativních indikátorů. Zahrnuje v sobě především úroveň výživy, oblékání, bydlení, vzdělávání a kultury, zdravotní, příp. sociální péče atp. Životní úroveň rodičů tak souvisí úzce i s jejich celkovými majetkovými poměry. Pro účely jejího zjištění je proto třeba zohlednit nejen faktickou příjmovou (výdělkovou) stránku, nýbrž je nutno brát zřetel i k celkové hodnotě a rozsahu movitého a nemovitého majetku rodičů a rovněž i způsobu života, který v posuzované době vedou. Vzhledem k tomu, že dítě má právo podílet se na životní úrovni rodičů (nikoli jen jednoho rodiče), je třeba v případě soudem stanoveného výživného zkoumat nejen životní úroveň povinného rodiče (žalovaného o výživné), ale i životní úroveň druhého rodiče, tj. životní úroveň dítěte v konkrétní situaci může jeden rodič svým životním standardem zvyšovat a druhý snižovat.“. Ani z výše uvedeného však nelze dovodit, že by mezi výživným oprávněného a majetkovými možnostmi povinného měla být přímá úměra, vylučující právo rodiče na nastavení životní úrovně rodiny. Ústavní soud považuje za zcela adekvátní, pokud je rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Tady nemá Ústavní soud na mysli, že by maximální výše výživného měla být objektivizována právním předpisem, ale že by ve věci rozhodující soudce neměl být prostým počtářem, ale měl by se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlet též nad jeho smyslem a účelem.

30. Jak bylo již shora řečeno, životní úroveň rodičů a dětí musí být v zásadě shodná, přičemž je třeba rozlišovat mezi životní úrovní realizovanou a životní úrovní možnou, potencionální. Rodiče oprávněného nelze nutit k tomu, aby žili životní úrovní odpovídající přímo úměrně jejich majetku. Podstatou shodné životní úrovně je to, aby se na všechny členy rodiny nahlíželo stejně a aby jejich postavení při využívání rodinných zdrojů bylo, když ne shodné, tak alespoň obdobné. Stejná životní úroveň neznamená, že děti musí mít k dispozici kupříkladu stejné množství finančních prostředků jako rodiče. Zde je nutno si uvědomit, že vyšší příjem rodičů je zpravidla spojen s náročností jejich práce a s tím, jakou odpovědnost nesou. Naproti tomu pro dítě by se jednalo o bezpracný příjem, který si zasluhuje jen tím, že je dítětem svých rodičů. Shodu v životní úrovni mezi rodiči a dětmi je proto třeba hledat především v samotném způsobu života, využívání kulturních, sportovních a společenských možností. Stejná životní úroveň musí dítěti umožňovat žít takovým stylem života, který by je ve srovnání s ostatními členy rodiny nevylučoval z jejího celku, nebo který by nevytvářel neodůvodněné rozdíly mezi rodiči a dětmi.

31. Podle náhledu Ústavního soudu se lze v souvislosti s projednávanou problematikou pozastavit též nad tím, že tvorbou příliš vysokých úspor by mohlo docházet k zakládání neúměrné nerovnosti mezi dětmi vyrůstajícími v rámci tradiční rodiny a dětmi nacházejícími se mimo ni. Dítě žijící mimo tradiční rodinu může být více ohroženo, nicméně tvorba úspor podle § 917 o. z. nebere v potaz to, v jakých sociálních vztazích se oprávněné dítě nachází. Hypoteticky si tak lze představit případ, kdy má otec za povinnost vytvářet ve prospěch jednoho dítěte značné finanční rezervy a tentýž otec u druhého svého dítěte tuto povinnost nemá, a to jen díky tomu, že mu nebyla soudem stanovena vyživovací povinnost. Dovedeno do důsledků, by bylo pro dítě z materiálního hlediska výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je pochopitelně absurdní. Zde je nutno vycházet z účelu zákonné úpravy výživného. Soud ke stanovení výživného přistupuje jen v případech potencionálního ohrožení oprávněného dítěte – nežijí-li rodiče spolu, v případě rozvodu manželství rodičů či neplní-li si některý z rodičů svou vyživovací povinnost. Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali. V takových případech stát prostřednictvím soudů nezasahuje do výchovy tím, že by rodičům určoval výši kapesného dítěte a už vůbec ne výši úspor či jiného majetku, které mají svému dítěti ze svého předat v den jeho zletilosti.

32. Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom které věku samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při „vstupu do života“ pomohou tím, že mu předají část svého majetku. Již ze samotného slovního spojení „rodičovská odpovědnost“ vyplývá, že jsou to právě rodiče a nikoli stát, kdo je odpovědný za výchovu dítěte. A naučit dítě hodnotě peněz a vštípit mu, že nic není zadarmo a „bez práce nejsou koláče“, je bezesporu významnou částí výchovy. Rodiče, jejichž vyživovací povinnost byla upravenou soudem, nemohou být této významné části výchovy státem zbavováni.

(...)

34. Je otázkou, jak by měly obecné soudy postupovat v případech, kdy je zajištěna výživa dítěte a dokonce se dostává i na tvorbu přiměřených úspor, které by potomku umožnily další studium či obecně usnadnily jeho vstup do života. V podstatě jde o to, aby výchova k finanční gramotnosti dítěte byla provázána s určitou ekonomickou realitou. Podle názoru Ústavního soudu není povinností rodičů v průběhu období, kdy jsou povinováni svým dětem výživou, snažit se je v maximální možné míře finančně zajistit i pro další část života, a to ani v případě, že by toho byli díky své majetkové situaci schopni. Výše tvořených úspor by měla být v zásadě taková, aby umožnila dítěti v prvé řadě studium a následně snad i pořízení určitého typu „startovního“ bydlení, případně dalších racionálních výdobytků. To však pochopitelně nebrání rodičům v tom, aby dobrovolně a podle svého uvážení zvolili k zajištění svého potomka přístup komfortnější. Ústavní soud vychází ve svých úvahách z obecné lidské zkušenosti, podle níž zajištění příliš velkými jistotami může vést u dětí ve svém důsledku k pravému opaku, a to k deformaci základních životních hodnot. Vytvoření finančních rezerv či úspor by tak mělo být v zásadě takové, aby dítě nepřišlo o přirozenou životní motivaci nutící člověka drát se o svůj vlastní úspěch a místo v životě. Je zcela pochopitelné, že by se měl rodič snažit být svému dítěti oporou, nicméně tato by se v konečném součtu dober neměla stát pomyslnou duchovní žebráckou holí, odsuzující relativně mladého člověka k životu odtrženého od reality. V souvislosti s uvedeným není od věci poukázat na obecně známé osudy lidí, jež se dobrali svého blahobytu bez svého zásadního přičinění, a to ať již prostou výhrou v loterii či ztvárněním role dětské filmové hvězdy.

35. Z výše uvedeného plyne, že nejlepší zájem dítěte nelze zúžit jen na stránku jeho materiálního zajištění, ale je třeba jej vnímat jako výsledek poměřování materiálních a nemateriálních hodnot. Při tomto poměřování nelze odhlížet od práva rodiče na ovlivňování hodnotové výchovy svého dítěte.

36. ... podle názoru Ústavního soudu došlo v projednávané věci k porušení práva stěžovatele vychovávat své dítě, jež je mu garantováno čl. 32 odst. 4 Listiny.


Plné znění nálezu

Podle ust. § 13 občanského zákoníku může každý, kdo se domáhá právní ochrany, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Za podporu děkujeme.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.