Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

POHNUTÉ OSUDY: Zabil jsem otce a mámu dostal do blázince, říkal Martin Odložil

Lidovky.cz

http://www.lidovky.cz/pohnute-osudy-syn-very-caslavske-zabil-svého-otce-od-vezeni-ho-zachranila-milost-g17-/lide.aspx?c=A160303_201015_lide_ele

JESENÍKY/PRAHA Martin Odložil, syn gymnastky Věry Čáslavské, zabil v roce 1993 svého otce a známého běžce Josefa Odložila. U soudu dostal za ublížení na zdraví s následkem smrti čtyři roky nepodmíněně. Do vězení ale nakonec nešel. V lednu 1997 totiž dostal milost od Václava Havla. Od té doby se médiím vyhýbal. Jen jednou udělal výjimku. V roce 2011 poskytl exkluzivní rozhovor Lidovým novinám.

LN: Lidé z vašeho okolí říkají, že jste se změnil. Změnil jste se tedy?

Myslím, že jsem prodělal slušnou genezi. Blížím se ke čtyřicítce, viděl jsem kousek světa a snad i našel trochu pokory. Život už pro mě není výzva k boji s překážkami a nepřáteli, mám dost co dělat sám se sebou. Došel jsem ke zjištění, že největšího nepřítele si paradoxně hýčkám v sobě. Velmi si vážím přátel, kteří se mnou moje příběhy šílenství prožili, a přesto se nenechali zapudit. Začal jsem vnímat podstatně širší spektrum barev, dnes vím, že dřív jsem viděl svět dost černobíle.

LN: Lidi kolem vás, ale také sebe jste zatížil velkým břemenem. Je hodně těžké s ním žít?

Dost dlouho mi trvalo, abych si vůbec připustil, že jsem zabil člověka. Myslím, že jsem prožil bolest, snad si umím představit, jak chutná utrpení, ale pocit, který ve mně zanechal rok 1993, s ničím srovnat neumím. Myslím, že musí být neuvěřitelně těžké vyrovnat se s tím, že člověk zabije někoho cizího, ale když to udělá člověku, jehož tvář a život jsou součástí jeho, ať jsou okolnosti jakékoli, vyrovnat se s tím nedá. Kdyby to jakkoli šlo, události bych vrátil. Nezničil jsem přece život jenom sobě, zničil jsem ho třem sourozencům, mojí matce, tátově manželce, jeho příbuzným i přátelům.

LN: Prý jste tátovi u hrobu v obci na Jesenicku postavil velký kámen. Prozradíte, kdy a jak k tomu došlo?

Promiňte, ale na tuhle otázku nechci odpovídat. Nechci z hrobu svého otce dělat atrakci. Za pomoci několika lidí jsem tam dovalil kámen z místa, o němž si myslím, že mohlo být otci drahé. Nechci z té věci udělat gesto. Její význam je moje soukromí, do kterého nikomu nic není.

LN: Už jste se dotkl otázky vaší viny. Můžete o tom ještě promluvit?

Nějakou dobu jsem byl označován za vraha, pardon, otcovraha, řada lidí se mi snažila dokázat, že jsem měl úmysl otce zabít, pardon, zavraždit. Taková, nevím přesně, jak to říct, křivda mě postavila do role, v níž jsem si připadal jako oběť, a úplně mi utekla podstata. Zemřel člověk, a nebýt mne, nejspíš by žil.

LN: Když vám v lednu roku 1997 udělil prezident Havel milost, setkala se vaše maminka s velkou kritikou. Jak to vnímáte dnes?

Řada lidí si myslí, kdovíjak mi Václav Havel pomohl. Jeho rozhodnutí si vážím a děkuji mu za něj. Nedávno na Slovensku syn naběhl otci na nůž a zemřel. Myslí si někdo, že toho otce lze ještě něčím potrestat? Já zabil svého otce a mámu dostal do blázince. Myslím, že být někde, kde bych se nemusel dívat na následky svých činů a třeba si mohl namluvit, že jsem si trest vězením vybral, by pro mne bylo nejspíš dost jednodušší.

LN: Jak jste vůbec vnímal maminčin osud?

Maminka celý život dělala bez jakéhokoli kompromisu a ohledu na sebe to, čemu věřila. Je-li bůh, je-li v každém z nás a je-li naše svědomí naším rádcem, u mé maminky mu nerozumím. Ona byla skutečně za každý dobrý skutek velmi důsledně potrestána.

LN: Ještě k milosti prezidenta Havla. Setkal jste se s kritikou také sám?

Že bych po tom všem ze sebe ještě dělal nějakou oběť a chudinku, které někdo nespravedlivě nafackoval? Vážím si lidí, kteří řeknou otevřeně svůj názor. Lidé, kteří v takovém projevu zajdou k násilí, si možná neuvědomují, že jejich jednání je minimálně stejné jako to, za které mne chtějí „potrestat“.

LN: Hovoříte z vlastní zkušenosti?

Před dvěma lety mně v Týništi nad Orlicí policisté, kvůli mému jménu a bez jediného mého projevu agrese, nasadili pouta, na zemi mi šlapali na krk, nohou mi zasunuli hlavu pod auto a kopali do mě takovým způsobem, že se mi u ledvin modřina táhla přes celá záda. Inspekce věc odložila s prohlášením policistů, že jsem sebou po nasazení pout začal na zemi zmítat, odřeniny a modřiny za krkem, na hlavě a zbytku těla jsem si prý udělal sám. Test na drogy i alkohol jsem měl negativní. Paranoidně jsem se potom půl roku skrýval v přesvědčení, že mě chtěli popravit. Dodnes nevím, jestli to udělali pro zábavu, nebo mě zachránilo, že přišli cizí lidé. To je jediný příběh, který chci v této souvislosti říct, a to hlavně proto, abych upozornil, co si parta lidí v uniformě může bez problémů dovolit.

LN: Jak dnes vzpomínáte na svého otce?

Naučil mě jezdit na běžkách, na kole, hrát šachy, chytat ryby do ruky, ukázal mi Jeseníky. Nikdy si přede mnou nestěžoval a neřešil se mnou své osobní problémy. Kdybych řekl, že hodně ublížil mé mamince a sestře, musel bych se zabývat i tím, jestli třeba někdy neublížily také ony jemu. Ale došel jsem k závěru, že mi takové komentáře naprosto nepřísluší. Tohle je asi tak všechno, co o něm můžu říct a považovat to za nezprostředkovanou informaci.

LN: Hodně lidí, kteří vaše rodiče znali, říká, že maminka byla ve výchově příliš láskyplná, zatímco otec zase velmi přísný. Jak jste to cítil vy?

Maminka dodnes bere to, že mi v dětství táta chtěl koupit zimní boty o pár čísel větší a vycpat je novinami, za něco nepochopitelného. Bylo to po našem pobytu v Mexiku, kde rodiče svojí pílí a dřinou vydělali nějaké peníze a nejspíš měli dost na koupi dětských bot každý rok. Nosil jsem je pár dní na horách. Nemyslím, že by mi ty noviny nějak zkomplikovaly život. Když jsem nezvládal něco ve škole, maminka mi sehnala doučování. Dávala mě do sportovních kroužků a kupovala mi do nich pomůcky, platila soustředění a naprostou většinu našich potřeb včetně jídla. Je opravdu nezbytné, abych takhle rozebíral jejich soukromí?

LN: Existuje něco z toho, o čem se v 90. letech psalo, co vyloženě nebyla pravda? Nebo proti čemu byste se chtěl ohradit?

Článků byly stohy a pravdy tam nebylo ani deset procent. Soud vycházel také z posudku znalce, kde se tvrdilo, že jako judista znám místa na těle člověka, kde lze úderem, bodnutím či vpichem zavraždit. Judista je vyloučen i z nedůležitého zápasu, když má ve vlasech byť jen gumičku s kovovou sponkou. Nechtěl jsem zabít svého otce, ani ho jakkoli zranit. Nepoužil jsem žádnou zbraň ani likvidační techniku. U soudu mi z asi osmi k mému případu případných polehčujících okolností soudkyně přiznala, že jsem byl blízko věku mladistvých a že jsem do té doby vedl v podstatě řádný život. Do té doby ani po ní jsem nebyl projednáván pro trestný čin ani přestupek s výjimkou špatného parkování a o pár kilometrů vyšší rychlost. Mockrát jsem se chtěl zeptat, jak se vede v podstatě řádný život.

LN: Máte roční dceru. Jaký model výchovy byste pro ni nejraději vybral? Maminčin? Tátův?

Hlavně bych chtěl, aby vyrůstala v lásce.

LN: Maminka se po letech života v ústraní už druhým rokem opět pohybuje na veřejnosti. Máte z toho radost?

Obrovskou. Větší bych mohl mít, snad jen kdyby mohla na všechno zapomenout. Její odchod do ústraní mě velmi mrzel, bylo to kvůli mně.

LN: Stýkáte se s nevlastními sourozenci?

Jiří Voskovec kdysi napsal moc hezkou věc o statečnosti. Že statečnými rozhodnutími člověk roste, zatímco těmi ostatními se křiví a zmenšuje. Já nebyl ani na pohřbu vlastního otce, jeho dětem jsem se nikdy neomluvil, nepodíval do očí. Zvláštní, tak stateční rodiče, a vychovají takového zbabělce. Ne, nestýkám se s žádným sourozencem.

LN: Co cítíte nejvíc?

Dřív jsem miloval sporty jako lyžování v lavinových polích nebo surfování ve vlnách. Těm sportům vůbec nerozumím. Tolikrát už to vypadalo, že si mě ďábel vezme, ale ten pánbíček je horší než tehdejší prezident Havel. Pořád mě tady nechává se na sebe koukat.

Jiří Jakoubek


"Mějte na paměti, že plán (úpravy styku s "druhým" rodičem) sestavujete vy, nikoliv děti, i když zohledňujete především jejich potřeby a zájmy! Dvanácti- či třináctileté děti jsou již schopny vnést svůj vklad a vyjádřit vlastní postoje. V tomto věku soud také přihlíží k jejich názorům a prioritám. Neměli byste však připustit, aby děti, bez ohledu na věk, podstatným způsobem zasahovaly nebo ovlivňovaly vaše rozhodování. Platí to obzvláště tehdy, jestliže se v minulosti objevila tendence vytvořit s nimi spojenectví proti druhému rodiči. Dětem mladším dvanácti let můžete ublížit, když v nich vyvoláte dojem, že rozhodnutí závisí jen na nich. Ještě škodlivější je, dáte-li jim skutečně moc, aby tato extrémně obtížná a významná rozhodnutí dělaly za vás. Nežádejte, aby musely volit, s kterým rodičem chtějí zůstat, nebo aby posuzovaly, jestli rodiče jsou opravdu způsobilí zastávat rodičovskou roli. Po celý život se pak budou potýkat s pocitem viny, pokud se jako rodiče vzdáte vlastní zodpovědnosti a přenesete ji na ně."

Craig Everett a Sandra Volgy Everettová: Zdravý rozvod pro rodiče a děti
nakladatelství TALPRESS, Praha 2000


Zavrhují vás vaše děti? Podporují je v těchto hanebnostech státní struktury? Věnujte jim tento článek, třeba se ještě vzpamatují…


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.