Novinky
Aktuálně
Události
Stížnosti Štrasburk
Právo
Judikatura
Rukověť kverulantova
Hledám své dítě
Rodinné právo
Dokumenty
Syndrom zavrženého rodiče
Střídavá péče
Film "Střídavka"
Literatura
Publicistika
Časopis
Číslo 1/94
Našim dětem
Přemýšlej
Maminkám
Fotoarchiv
Spojení
Odkazy
Sponzorům
Skála hrůzy
Klub Střídáček

Poradna

SLUŠNÝ ROZVOD

Justiční kanál
 
Diskusní fórum



TOPlist

STRÁNKY ARCHIVOVÁNY NÁRODNÍ KNIHOVNOU CR

Výslech nezletilého dítěte před soudem


Oblíbenou a stále rozšířenější záminkou pro narušování a ničení porozvodových vztahů mezi dítětem a "druhým" rodičem je alibistické a účelové přesouvání odpovědnosti a "rozhodovací pravomoci" na nezletilé dítě, které je nuceno - i neskrývaným a hrubým manipulativním nátlakem - projevovat tzv. svůj názor, tedy odmítat jednoho z rodičů.

Za "názor" zmanipulovaného dítěte se neschovává jen rodič, který dítě proti rodiči druhému popouzí, ale hodí se i orgánům sociálně-právní ochrany dětí (dříve OPD) i samotným soudům, které z nezletilého dítěte vyrábějí arbitra soudních řízení (otázka zní, za co potom soudci berou své průměrně 80 tisícové platy, rozhoduje-li dítě, nikoliv soudce). Také zákonodárce na tento pochybný trend pružně reaguje: po vyzdvižení "názoru" dítěte v zákoně o rodině (§ 31 odst. 3) a zákoně o sociálně-právní ochraně dětí (§ 8 odst. 2), i novela občanského soudního řádu stanoví povinnost soudu postupovat tak, aby byl zjištěn názor dítěte v každém řízení, jehož je účastníkem (§ 100 odst. 3).

Na zvrácenost těchto praktik upozorňuje i doc. PhDr. Milada Harineková, CSc. ve své studii Syndróm psychickej deprivácie u detí v rozvodovom a porozvodovom procese rodičov: "Dieťa je opakovane na vyšetreniach u súdnych znalcov; je ťažko frustrované, ak sa má vyjadrovať ku komu prejavuje väčšiu príchylnosť, koho z rodičov si viac váži, s kým by chcelo žiť."

Jestliže tedy v soudní praxi dostávají děti - velice často zmanipulované a popuzené - prostor pro rozhodování, zda v jejich životě zůstane jeden z rodičů a nebo jej ze svého života odstraní (musí pod nátlakem odstranit), naskýtá se srovnání, zda by tytéž děti neměly rozhodovat také o své povinné školní docházce, zda také jejich "názor" by neměl být brán jako rozhodující činitel např. při určování, kdo je ve škole bude učit, jakým způsobem a zda vůbec do školy budou chodit.

V tomto směru ovšem český stát nikterak nepochybuje a na "názor" dětí se neptá; do školy jsou nuceny chodit bez ohledu na svá přání či vymýšlená "traumata", která by jim tato povinnost a zátěž mohla přinést, tak jako mají-li být zdánlivě nuceny do osobních kontaktů s rodičem, jemuž nejsou po rozvodu svěřeny do výchovy. Každý, kdo v soudní síni zažil různé "odborné" názory sociálních pracovnic, soudců, ale i soudních znalců - psycholožek a psychiatrů, kteří se také rádi za "názor" dítěte schovají aby soudu vyhověli (znalecké posudky v opatrovnických věcech jsou pro ně poměrně lukrativními zakázkami, proč by svou důsledností a objektivitou soudu se nehodící riskovali, že příště bude posudek zadán někomu jinému), ví o čem je řeč.

Protože také dítěti vyslýchanému soudem mohou se souhlasem soudce pokládat otázky i účastníci řízení (§ 126 odst. 3 o.s.ř.), je možné vhodně položenými otázkami účelové konstrukce soudu narušit. Otázky může jako účastník řízení pokládat rodič, resp. jeho zástupce, neboť výslech dítěte soud může provést i bez přítomnosti rodičů. Otázky týkající se školy mohou tedy znít takto:

Ptá se tě někdo před koncem letních prázdnin, zda chceš od září znovu chodit do školy?

Dávají vám ve škole vybrat, jakého učitele chcete na konkrétní předmět?

Rozhodujete ve škole o tom, zda budete psát domácí úkoly, co se budete učit, v kolik hodin začne a skončí vyučování, jak dlouhé budou přestávky?

Odpovědi, které na tyto otázky vyslýchané dítě podá, jsou nasnadě. Ke všem provedeným důkazům se účastníci mohou vyjádřit (§ 123 o.s.ř.). V takovém vyjádření k důkazu výslechem nezletilého dítěte by proto mělo zaznít, že i do školy je dítě státem nuceno chodit, tam se musí podřizovat školnímu řádu, rozvrhu vyučování, příkazům a pokynům učitelek, aniž by se ho někdo ptal na názor, zda to chce nebo nikoliv. Nikdo také netvrdí, že by mohlo mít ze školy nějaká psychická traumata a že proto by mělo být preventivně od školy odstraněno a před ní "chráněno". A také v případě, že dítě do školy nechodí a rodiče to nezajistí, tak stát jeho rodiče nekompromisně trestně stíhá pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 trestního zákona, bez ohledu na "názor" dítěte. Není proto žádný důvod, aby se totéž dítě nestýkalo s jedním z rodičů, je-li nuceno jej odmítat a své odmítání projevovat "svým názorem".

Pokud ještě takovému dítěti soud při výslechu vysvětlí (a je právem účastníků takové poučení a takový výchovný postup soudu vyžadovat), že i pravidelným osobním kontaktům s "druhým" rodičem se musí podřizovat jako docházce do školy a že je to jeho obdobná povinnost, sejme z dítěte břemeno rozhodování mezi jedním a druhým rodičem (a právě tato volba dítěti škodí) a umožní mu, aby se s oporou soudní autority dokázalo vymanit ze škodlivého vlivu popouzejícího rodiče.

Rovněž tak je vhodné položit dítěti otázky, zda si doma uklízí, když mu to rodič s nímž žije uloží, zda tohoto rodiče poslechne, když mu uloží jiné domácí práce (nákup, hlídání mladšího sourozence a pod.) a nebo jej odvede k lékaři na očkování nebo k zubaři, ačkoliv se jej bojí a nechce tam jít.

Odpovědi vyslýchaného dítěte jsou opět předem snadno odhadnutelné. Hodnocení tohoto důkazu by proto mělo poukázat také na schopnost rodiče s nímž dítě žije usměrňovat jeho jednání v jiných záležitostech a na poslušnost dítěte. Není proto na místě, aby v jiné oblasti (styk s "druhým" rodičem) byla neschopnost "vychovávajícího" rodiče vést dítě k dobrému vztahu k "druhému" rodiči a ke styku s ním tolerována a odpovědnost byla opět účelově přesouvána na dítě. Pokud tak rodič nejedná dobrovolně, musí jej stát právními prostředky k plnění povinností přinutit, stejně jako by činil v případě zanedbávání školní docházky.

Význam výchovného vlivu obou rodičů je pro dítě minimálně stejný, jako význam jeho školního vzdělávání! Pokud tomu čeští nezávislí soudci a soudkyně nechtějí rozumět, je jenom na nás, rodičích a občanech, zda jim to vysvětlíme.

Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 Ústavní soud v souvislosti se zjišťováním přání dítěte zdůrazňuje, že "pokud bylo dítě již dříve svěřeno jednomu z rodičů do výlučné péče a nově se posuzuje možnost změny výchovných poměrů na střídavou péči, je možné, že se rodič, jenž měl dítě dosud v péči, snažil přání dítěte zmanipulovat (srov. rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9. května 2006 č. 18249/02, body 58), přičemž úkolem obecných soudů je tuto manipulaci pokud možno odstínit". Toto "odstínění" v praxi logicky znamená, že by dítě mělo být vyslýcháno (když to již bez této oběti rozvodový průmysl nedokáže!) také v době, kterou tráví se svým druhým rodičem, tedy např. v neděli víkendového styku nebo v době delšího prázdninového pobytu. Nebo také tak, že se jej vyslýchající paní Zubatá nebude ptát natvrdo s kým chce bydlet, ale na to, co pěkného s tátou prožilo na dovolené na horách či u moře, z níž má před sebou fotografie...


„Rodičia vychovávajú generáciu narcistov a egomanov.“ - Všem zbožšťovatelům dětí a jejich absolutních práv a "blaha" - nejen rodičům ale i soudkyním, sociálním úřednicím a dalším odborníkům -, autor srozumitelně vysvětluje, do jakých pekel jejich dobré úmysly vedou…


Našli jste potřebné informace a inspiraci? Provoz těchto stránek i další aktivity sdružení Spravedlnost dětem můžete podpořit sponzorským darem.

Tato stránka je vytvořena a hostována společností dbPro. Šíření obsahu s uvedením zdroje vítáno.